23 C 219/2021-40 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 675 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64,15 Kč jakožto dlužných televizních poplatků za období od 4/ 2020 do 8/ 2020 ve výši 135 Kč měsíčně. Žalovaná je jako poplatník televizního poplatku přihlášena do příslušné evidence od [datum]. Žalovaná svou povinnost zaplatit televizní poplatky za uvedené období nesplnila ani přes písemnou výzvu žalobkyně. Žalobkyně pak požaduje po žalované rovněž kapitalizované úroky z prodlení, které vyčíslila od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tj. [datum] v zákonné výši. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, jelikož proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: 5. Žalovaná se přihlásila v březnu 2020 jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, svou povinnost platit televizní poplatek za období 4/ 2020 až 8/ 2020 (včetně) nesplnila a dluží tak žalobkyni částku 675 Kč (tj. 5 x 135 Kč), i když byla žalobkyní několikrát písemně upomínána k úhradě svého dluhu. 6. Dle ust. § 3 odst. 2, věta první zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání, v platném znění (dále jen„ zákon č. 348/2005 Sb.“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. 7. Dle ust. § 6 zákona č. 348/2005 Sb., měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. 8. Dle ust. § 7 odst. 2 téhož zákona je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. 9. Dle ust. § 10 téhož zákona nezaplatí-li poplatník včas poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele vysílání ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 10. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 2 nař. vl. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 12. Po právní stránce soud uzavírá, že s ohledem na shora citované právní normy je nárok žalobkyně důvodný. 13. Žalovaná se stala v souladu s ustanovením § 3 odst. 2, věta první zákona č. 348/2005 Sb., poplatníkem televizního poplatku. Jako fyzické osobě tak vznikla žalované povinnost platit televizní poplatek. Z listinných důkazů bylo prokázáno, že žalovaná tuto svou povinnost nesplnila za shora uvedené období, ačkoliv jí žalobkyně v souladu s ustanovením § 10 zákona č. 348/2005 Sb. zaslala výzvu k úhradě dlužné částky, v níž byla stanovena přiměřená lhůta k úhradě. Vzhledem k tomu, že žalovaná na výzvu nereagovala, vzniklo žalobkyni právo domáhat se svého nároku u soudu, a to včetně úroku z prodlení. V dané procesní situaci bylo pouze na žalované, aby tvrdila a současně soudu prokázala, že žalobní nárok, byť částečně, uhradila, resp. že tento zanikl jinak. Žalovaná takovou skutečnost netvrdila a z provedeného dokazování se nepodává. Soud tedy uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 675 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64,15 Kč, když přiznaný úrok z prodlení co do výše a počátku prodlení odpovídá skutkovým zjištěním soudu. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní. 14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, která měla ve věci plný procesní úspěch, náklady řízení ve výši 600 Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z paušální náhrady nákladů řízení 200 Kč za 2 úkony, tj. 1 úkon po 100 Kč, dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. (sepis výzvy k plnění a sepis žaloby). Povinnost k plnění soud uložil v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako obecnou třídenní. 15. V daném případě je totiž nutno poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14, týkající se náhrady nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem. Ústavní soud v něm uvedl, že„ za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.“ Ústavní soud v citovaném nálezu také poukázal na nález I. ÚS 617/14 ze dne 25. 2. 2014, v němž konstatoval, že„ pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize“ Soud má za to, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nejsou náklady účelnými, neboť v projednávané věci nejsou žádné výjimečné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že náklady za právní zastoupení mají povahu účelného uplatňování práva. Jedná se o běžnou pohledávku vznikající při činnosti žalobkyně (televizní poplatek) uplatňovanou formulářovým návrhem, kdy nebylo třeba činnost žalobkyně přenášet na advokáta. Soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.