10 C 223/2020-21 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 30. 7. 2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 16 580 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovanou (dále jen dlužník) dne 11. 6. 2018 Smlouvu o zápůjčce (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč bezhotovostně na účet dlužníka č. [bankovní účet], a dlužník se zavázal tuto částku vrátit spolu s dohodnutým poplatkem 2 080 Kč nejpozději do 3. 7. 2018. To se nestalo a dlužník tak věřiteli dluží neuhrazenou jistinu zápůjčky a poplatek ve výši 8 000 Kč a 2 080 Kč, dále částku 2 500 Kč představující účelně vynaložené náklady věřitele za pět zaslaných upomínek po 500 Kč, a konečně smluvní pokutu z důvodu prodlení dlužníka v polovině jistiny zápůjčky. K výzvě soudu dále žalobce doplnil žalobu a uvedl, že v souladu se zákonem zkoumal a posuzoval schopnost dlužníka splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a že na základě informací, které dlužník uvedl, a listin, které zaslal, dospěl k závěru, že schopnost dlužníka splácet půjčku je dostatečná. Věřitel zkoumal dlužníkovo zaměstnání a výši jeho příjmu, což bylo doloženo výplatními páskami. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz výpisem z účtu věřitele, ze kterého má za prokázáno, že dne 11. 6. 2018 byla ve prospěch účtu žalované č. [bankovní účet] realizována platba ve výši 8 000 Kč. Dále provedl důkaz výplatními lístky dlužníka, ze kterých má za prokázáno, že v prosinci 2014, lednu 2015 a květnu 2016 bral dlužník čistý příjem ze zaměstnání ve výši 18 361 Kč resp. 15 526 Kč resp. 19 181 Kč. 4. Shora uvedená skutková zjištění soud zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. 5. Podle zák. č. 267/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny zápůjčky. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl žalované částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaná dosud navrátila. Zbývající částky představují poplatky, smluvní pokutu a jiné náklady, které vyplývají ze smluvních ujednání, soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o zápůjčce jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 zák. č. 267/2016 Sb. Žalobce totiž tvrdil pouze to, že zkoumal dlužníkovy příjmy a zaměstnání, již se však nezabýval dlužníkovými výdajovými poměry, jakož i poměry osobními, rodinnými, poměry bydlení apod. Dlužník sice dosahoval poměrně vysokého čistého měsíčního příjmu, jak uvedeno výše, ovšem při měsíční (jednorázové) splátce ve výši 10 080 Kč bylo nutné se zabývat také tím, kolik dlužník z tohoto příjmu měsíčně nutně vynaloží, což žalobce neučinil. Nehledě na to, že doložené příjmy jsou z období let 2015 a 2016, tedy nejméně dvou let před uzavřením smlouvy. Soud má proto za to, že věřitel nesplnil podmínky ve shora citovaném zákonném ustanovení zákona, když řádně neprověřil schopnosti dlužníka splácet a z tohoto důvodu je nutné smlouvu vyhodnotit jako neplatnou. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zřejmé, že dlužník obdržel od žalobce bez právního důvodu částku ve výši 8 000 Kč, kterou nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka, a to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Tyto závěry dovodila judikatura soudů vyšších stupňů. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaná zůstala ve věci nečinná, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobce nežádá více, než žalované poskytl, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 7. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla procesně převážně neúspěšná a žalované straně dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.