16 C 239/2020-38 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 1 595,90 Kč s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] a dále téhož dne kupní smlouvu na zařízení a dohodu o splátkách ceny zařízení [číslo], kdy na základě této smlouvy bylo žalovanou zakoupeno zboží, a to zařízení [anonymizováno 6 slov] za kupní cenu 3 276,99 Kč, z čehož při koupi zařízeni byla uhrazena částka 876,99 Kč a zbytek kupní ceny se žalovaná žalobkyni zavázala uhradit ve 24 sjednaných měsíčních splátkách po 100 Kč. Žalovaná žalobkyni tyto splátky řádně neuhradila, žalobkyně se domáhá zaplacení této kupní ceny, kterou žalovaná žalobkyni nezaplatila, ač k tomu byla žalobkyní ještě vyzvána předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2018. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému ve věci na den 21. 1. 2021 se účastníci a jejich zástupci nedostavili, přičemž žalobkyně ústy svého zástupce svou neúčast u jednání předem písemně omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Žalobkyně se předmětného nároku domáhala po žalované jako smluvního plnění, tedy jako úhrady kupní ceny za předmět prodeje. Existenci tohoto smluvního vztahu, který má být základem plnění ze strany žalované, jehož se podanou žalobou žalobkyně domáhá, žalobkyně prokazovala pouze potvrzením o uzavření dohody o splátkách ceny zařízení [číslo]. Z uvedené listiny však plyne, že se nejedná o smlouvu uzavřenou se žalovanou, ale pouze o potvrzení vystavené žalobkyní o tom, že by taková dohoda měla existovat. Žalobkyně tedy existenci smluvního vztahu prokazuje tímto jediným důkazem, který je z hlediska důkazní teorie důkazem zprostředkovaným a jestliže tuto listinu vystavila navíc sama žalobkyně, pak tento důkaz má tedy stejnou váhu jako její tvrzení o tom, že tuto smlouvu uzavřela (tedy tvrzení žalobkyně o existenci této smlouvy je stejné jako tvrzení žalobkyně o existenci smlouvy ve vystaveném potvrzení, její tvrzení obsažené v žalobě je proto rovno tvrzení obsaženému v tomto potvrzení, tvrzení a důkaz jsou tedy naprosto shodné, mají stejnou váhu). Soudu se jeví jako absurdní, aby přiznával nároky, které jsou podloženy jen potvrzeními vystavenými samotným účastníkem (např. žalobce si vystaví a danou skutečnost jím prokazuje, např. že poskytl zápůjčku, dodal zboží atd. atd. – pakliže chce žalobkyně postupovat tímto způsobem, tedy neprokazovat v řízení tvrzené skutečnosti, mohla se k jednání dostavit a domáhat se vydání kontumačního rozsudku, což je jediný způsob, jak„ proplout“ jednáním a potažmo celým soudním sporem bez nutnosti provádět dokazování – od toho také tento procesní institut vznikl a jeho smyslem je to, že se nastoluje procesní fikci, že tvrzení obsažená v žalobě se považují za prokázaná – nesporná – k tomu srov. dikci ust. § 153b odst. 1 o.s.ř.). Za té situace tedy žalobkyně žádný důkaz svědčící o skutečném uzavření smlouvy (tedy důkazy prokazující jednání směřující k uzavření smlouvy, tedy jednotlivě nabídku a přijetí této nabídky ze strany žalované, či naopak) neprokazuje a tedy žalobkyně skutečnosti, které mají být základem plnění uplatňovaného v tomto řízení, neprokázala. Tedy neprokázala existenci této pohledávky za žalovanou, přičemž svou neúčastí u jednání se zároveň připravila o dobrodiní poučení ze strany soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že je potřeba doplnit tyto chybějící důkazy. Za toho stavu pak ovšem nezbylo, než podanou žalobu zamítnout. 5. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že řízení plně úspěšné žalované, z by tak vůči neúspěšné žalobkyni příslušelo právo na náhradu nákladu řízení, dle obsahu spisu žádné nevznikly.