17 C 214/2021-34 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 3 685 Kč spolu se sjednaným úrokem od 3. 12. 2016 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2016 do zaplacení z částky 2 930,79 Kč. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o půjčce [číslo] v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 364 Kč, odměnou za administrativní činnost 800 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 1 200 Kč. Dále si žalovaný při uzavření smlouvy zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za kterou se zavázal zaplatit poplatek 129 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce ve 43 týdenních splátkách po 151 Kč, počínaje 12. 2. 2016 a konče 2. 12. 2016. Žalovaný uhradil pouze 2 808 Kč a dluží 2 930,79 Kč na jistině, 680,99 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 73,22 Kč na poplatku za životní pojištění. V důsledku fúze sloučením přešla 30. 9. 2016 žalovaná pohledávka na společnost [právnická osoba]; žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz smlouvou o půjčce z [datum] [číslo] včetně smluvních podmínek, kartou zákazníka z téhož dne, internetovým výpisem z obchodního rejstříku, oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 4 000 Kč jakožto zápůjčku, kterou se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšenou o poplatek 2 364 Kč, představující součet poplatku za administrativní činnost 800 Kč, úroků 364 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 1 200 Kč, které si žalovaný zvolil zaškrtnutím příslušného pole jako režim splácení. [příjmení] způsobem si žalovaný zvolil možnost životního pojištění [anonymizována dvě slova], za což se zavázal zaplatit 129 Kč. Celkovou dlužnou částku 6 493 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti ve 43 týdenních splátkách po 151 Kč, počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím zápůjčky uvedl, že nemá žádné nezaopatřené děti, je ženatý, bydlí v nájmu s manželkou a jiným rodinným příslušníkem, má jiný úvěr u [právnická osoba] v celkové výši 10 000 Kč a s měsíční splátkou 1 382 Kč, je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru [anonymizováno], jeho měsíční čistá mzda činí [částka] a ostatní příjmy [částka], měsíčně hradí za nájem/inkaso [částka], na domácnost [částka], na spoření/pojištění [částka], na splátky úvěrů [částka] a ostatní náklady (alimenty a ostatní) jsou [částka]. Matematickým výpočtem tak bylo v kolonce„ použitelný příjem“ uvedeno 2 938 Kč. Poskytovatelka zápůjčky údaje ověřila z pracovní smlouvy/ŽL, nájemní smlouvy a výměru podpory/důchodu (karta zákazníka). Původní věřitelka zanikla ke dni [datum] v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [obec a číslo]; přitom přešlo na nástupnickou společnost jmění zanikající společnosti (internetový výpis z obchodního rejstříku). Tato nabyvatelka pak oznámila žalovanému (pod novým názvem [právnická osoba]), že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem). 4. Podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem (§ 1), pokud se nejedná mimo jiné o odloženou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč (§ 2 písm. e)). Celkovou výší spotřebitelského úvěru se přitom rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici (§ 3 písm. k )). Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1). 5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně. 7. Výpisem z obchodního rejstříku a oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky bylo poskytování peněžních prostředků jakožto zápůjčky, a vystupovala tedy z pozice věřitele ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Výše zápůjčky sice činila pouhé 4 000 Kč, avšak fakticky byly žalovanému dány k dispozici i 800 Kč na poplatek za administrativní činnost a 1 200 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek, protože uvedené platby při uzavření smlouvy nezaplatil a měl je splácet v budoucnosti společně se zápůjčkou a úroky. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 tohoto zákona. Uvedené ustanovení bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. Ani povinnost uložená spotřebiteli v § 9 odst. 3 nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat. 8. Z karty zákazníka je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu zápůjčku nemohla poskytnout. Především není vůbec zřejmé, zda a jakým způsobem poskytovatelka zápůjčky ověřovala příjem [částka] uvedený žalovaným. Tento údaj je přitom zásadní