10 C 182/2021-40 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 8. 12. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč. Uvedl, že dne 14. 2. 2019 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena Smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen Smlouva [číslo]) a smlouva o poskytování služeb Internet [číslo] (dále jen Smlouva [číslo]), na jejichž základě žalovaný od žalobce převzal [označení zařízení] [anonymizováno 9 slov] [číslo] (dále jen společně„ technická zařízení“). Žalovaný byl povinen v případě uvedených smluv tato technická zařízení žalobkyni vrátit do 10 dnů od jejich ukončení, což neučinil ani poté, co byl k tomu žalobcem vyzván dne 18. 11. 2020. V důsledku toho vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za nevrácení každého technického zařízení, celkem tedy smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč. Z této částky potom žalobce požaduje zákonné úroky z prodlení od 1. 12. 2020, když pohledávka byla splatná na základě uvedené výzvy dne 30. 11. 2020, a to po uplynutí sedmidenní lhůty k plnění. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Shora uvedená skutková tvrzení soud na základě provedeného dokazování zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, až na [označení zařízení] [anonymizována tři slova], jehož typ byl dle smlouvy [označení smlouvy], v ostatním, zejména sériovém čísle se označení zařízení shodovalo. 4. Podle ust. § 2048 obč. zák. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 NOZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav shora citované zákonné ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že účastníci sporu mezi sebou uzavřeli dvě smlouvy, na jejichž základě žalovaný od žalobce převzal technická zařízení, a v nichž si sjednali smluvní pokutu pro případ, že žalovaný tato technická zařízení po ukončení smluv nevrátí. Úrok z prodlení byl přiznán ve výši odpovídající vl. nař. č. 351/2013 Sb., které bylo účinné ke dni počátku prodlení, ke kterému došlo na základě výzvy žalobce k úhradě dluhu. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. 6. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšné žalující straně náleží právo na jejich náhradu vůči straně žalované v částce 1 489 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 600 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 1 bod 1 adv. tar. 200 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. 100 Kč a z částky 189 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 900 Kč. K aplikaci ust. § 14b adv. tarifu soud přistoupil, neboť z úřední činnosti je soudu známo, že typově shodné návrhy byly v minulosti a jsou i v současnosti tímtéž žalobcem u zdejšího soudu, a to nejen v senátu 10 C, podávány opakovaně, když se liší se pouze v osobě na straně žalované. 7. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. soud rozhodl bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).