10 C 254/2021-34 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 28. 6. 2021 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 92 812 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], sídlem v [obec], [ulice a číslo], [IČO] (dále jen věřitel) uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 5. 2. 2019 resp. 21. 9. 2018 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen Smlouva 1), resp. [číslo] (dále jen Smlouva 2). Na základě těchto smluv poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 44 000 Kč resp. 20 000 Kč a dlužník se zavázal tyto částky vrátit spolu s ročním 21,27 % úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 7 480 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 8 800 Kč, z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 880 Kč, a z poplatku za doplňkovou asistenční službu 702 Kč, resp. spolu s ročním 19,4 % úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 4 000 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, a to v 78 resp. 60 týdenních splátkách po 1 076 Kč resp. 600 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 4. 8. 2020 resp. 15. 11. 2019. Dlužník půjčku řádně nesplácel a ke dni podání žaloby dlužil, pokud jde o smlouvu 1 na jistině částku 44 000 Kč, na poplatku za administrativní činnost 8 155,63 Kč, na poplatku za hotovostní inkaso splátek 19 653,37 Kč, a na poplatku za asistenční služby 603 Kč, a pokud jde o smlouvu 2 na jistině částku 15 866,58 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 4 533,42 Kč. Žalobce dále požadoval úrok počítaný z dlužné jistiny od 5. 8. 2020 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 4 263,45 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 16. 11. 2019 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 3 650,99 Kč a dále až do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení počítaný rovněž z dlužné jistiny od 5. 8. 2020 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 1 653,67 Kč a dále až do zaplacení, resp. od 16. 11. 2019 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 1 881,95 Kč a dále až do zaplacení. Pohledávky věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, o čemž dlužníka vyrozuměl oznámením. Žalobce dále uvedl, že věřitel před poskytnutím zápůjčky posoudil s odbornou péčí schopnost dlužníka dluh splácet a po vyhodnocení všech informací dospěl k závěru, že lze zápůjčku poskytnout; přitom žalobce zejména poukázal na zákaznickou kartu. 2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz smlouvami o úvěru, zákaznickými kartami, oznámením o postoupení pohledávky. Z těchto listin učinil skutková zjištění jak uvedeno shora, která následně zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. Pouze nevzal za prokázané tvrzení o tom, že věřitel řádným způsobem zkoumal a posoudil schopnost dlužníka poskytnutý úvěr řádně splácet, což bude rozvedeno níže. <i>4. Podle zák. č. 257/2016 Sb.,</i> <i>§ 86</i> <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>§ 87</i> <i>(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi částku v celkové výši 64 000 Kč, z níž uhradil pouze částku v celkové výši 11 450 Kč, a zbývající část poskytnuté jistiny ve výši 52 550 Kč je tedy žádána z titulu bezdůvodného obohacení oprávněně. Zbývající částky představující smluvní úroky, poplatky či jiné náklady, jejichž uplatnění má oporu v uzavřených smlouvách, již však nejsou žádány po právu, protože tyto smlouvy byly shledány neplatnými, neboť žalobce neprokázal, že by věřitel řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr, přesněji v daném případě věřitel s dlužníkem smlouvy uzavřel přesto, že tyto úvěry dlužník čerpal za účelem úhrady předchozích obdobných závazků vůči věřiteli (jak výslovně vyplývá z obou předložených smluv o spotřebitelském úvěru), a to v prvém případě ve výši 8 338 Kč oproti výplatě zbývajícího nezapočteného a tedy volného zůstatku 11 662 Kč, a ve druhém případě dokonce ve výši 21 792 Kč oproti výplatě zbývajícího nezapočteného a tedy volného zůstatku 22 208 Kč. Již z toho muselo být věřiteli zřejmé, že dlužník není schopen jen ze svých příjmů své závazky hradit a musí si k jejich vyrovnání brát další půjčky či úvěry. Taková situace dříve nebo později musí vést k situaci, že zde již nebude žádný věřitel, který předchozí dluhy dlužníka dorovná a dluh zůstane neuhrazen, jako tomu nakonec bylo v projednávané věci. Nadto, ze zákaznických karet je zřejmé, že dlužník uváděl zavádějící a nepravdivé informace o svých zaměstnáních, přitom tyto informace byl věřitel při vynaložení minimální pozornosti schopen odhalit sám. Jedná se konkrétně o údaje o předchozích zaměstnáních dlužníka, kdy v prvém případě v září 2018 uvedl, že od listopadu 2016 pracuje u [jméno] [příjmení] a je to za poslední tři roky jeho druhé zaměstnání, ovšem v únoru 2019, kdy byl zaměstnán nově u [jméno] [příjmení], uvedl rovněž, že jde za poslední tři roky o jeho druhé zaměstnání, což odporuje dříve uvedenému. Navíc, žalobce nepředložil listiny uvedené v zákaznických kartách jako listiny, které věřitel v rámci svého zkoumání ověřil, tedy ani výplatní pásky, ani pracovní smlouvy, případně nájemní smlouvu. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 64 000 Kč, kterou zcela nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu, a tedy speciální právní úpravu (tzv. lex specialis s předostním právem aplikace) oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku (tzv. lex generalis), zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Jak již dlouhodobě dovozuje judikatura soudů vyšších stupňů, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, je třeba k neplatnosti smlouvy nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení §586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka. A to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. §87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl jak uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku. 6. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalující strana byla ve věci převážně neúspěšná a strana žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala.