10 C 308/2021-61 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 13. 10. 2020 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 8 646 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalobce (dále jen věřitel) uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 21. 1. 2020 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi částku 6 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], a dlužník se zavázal věřiteli vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 344 Kč nejpozději do 4. 2. 2020. Dlužník neuhradil ani přes výzvu žalobce ničeho. Žalobce vedle jistiny a poplatku požadoval zákonný úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny, a to ode dne následujícího po splatnosti úvěru, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny za dobu od 11. 3. 2020 do 13. 10. 2020, v celkové výši 1 302 Kč. Žalobce dále uvedl, že posoudil úvěryschopnost dlužníka výpisem z účtu, případně výplatními lístky za rozhodné období a výpisem z databází poskytovatelů úvěrů; z těchto listin vyplynula dostatečná schopnost dlužníka úvěr zaplatit. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz potvrzením o provedení platby, výpisem z běžného účtu žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žalobce předložil výpis z účtu žalovaného za období června 2016, tedy z doby více než tří let před uzavřením smlouvy o úvěru. Jiné důkazy, ač je v návrhu jako důkaz označil, zejména výplatní pásky, nepředložil. Proto soud nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení ve výši čerpané jistiny úvěru, a to z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu níže uvedených zákonných ustanovení. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že dlužník od žalobce obdržel dne 21. 1. 2020 částku 6 000 Kč na svůj bankovní účet č. [bankovní účet], kterou dosud nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zák., tedy pouze k námitce dlužníka; toto již dlouhodobě dovozuje aktuální judikatura soudů různých stupňů. <i>4. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru,</i> <i>§ 86</i> <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>§ 87</i> <i>(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá vrácení jistiny úvěru bez příslušenství, a to ze shora uvedených důvodů. Proto rozhodl, jak uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku. 6. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla úspěšná z 69 %, žalovaná strana byla úspěšná z 31 %, poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí tedy 38 % ve prospěch strany žalující, které tak přísluší nárok na náhradu nákladů řízení neúspěšnou žalovanou stranou, a to právě v rozsahu 38 % z uplatněné částky. Výše nákladů řízení pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 600 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 1 bod 1 adv. tar. 200 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. 100 Kč a z částky 189 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 900 Kč. K aplikaci ust. § 14b adv. tarifu soud přistoupil, neboť z úřední činnosti je soudu známo, že typově shodné návrhy byly a jsou tímtéž žalobcem u zdejšího soudu podávány opakovaně.