10 C 94/2021-50 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 5. 5. 2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 33 485,05 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], [IČO] (dále jen věřitel) uzavřel s žalovanou (dále jen dlužník) dne 24. 3. 2016 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které dlužník čerpal bezhotovostně převodem na svůj bankovní účet a zavázal se tuto částku vrátit v celkem 72 anuitních splátkách po 965,46 Kč, počínaje 20. 4. 2016, když součástí splátky byl úrok 8,4 % ročně. Dlužník úvěr řádně nesplácel a ke dni zesplatnění 23. 1. 2019 dlužil na jistině částku 32 790,05 Kč, na smluvních poplatcích 695 Kč, na kapitalizovaném úroku od 24. 3. 2016 do 23. 1. 2019 částku 1 170,60 Kč, a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení od 24. 3. 2016 do 23. 1. 2019 částku 2 871,28 Kč. Pohledávku věřitel na žalobce postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020. K výzvě soudu potom žalobce doplnil tvrzení a uvedl, že hodnocení úvěruschopnosti dlužníka bylo individuální, kdy v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka (věřitel) z příjmu, který dlužníkovi přicházel na běžný účet u věřitele a dlužník deklaroval, že se jedná o jeho měsíční čistý příjem; v tomto případě byl použit příjem ve výši 16 686 Kč, zároveň dlužník uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti dlužníka banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta, od kterých odečetla výši měsíčních splátek vůči věřiteli, a to ve výši 3 849,15 Kč, jiných závazků dlužník neměl. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy – seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávek, žádostí o úvěr, smlouvou o úvěru, výpisem z úvěrového účtu, oznámením o prohlášení úvěru za splatný, výzvou ze dne 31. 3. 2020 – předžalobní, podacím archem ze dne 6. 4. 2020. Shora uvedená skutková tvrzení soud na základě provedeného dokazování zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, ovšem se závěrem, že věřitel neprokázal svá tvrzení o průběhu a výsledcích zkoumání schopností dlužníka splácet poskytnutý úvěr. Žalobce odkazoval ve svém podání na výpis z účtu dlužníka, který byl dokonce veden u samotného věřitele, ovšem takový výpis z účtu, alespoň pro rozhodné období spadající do okamžiku před uzavřením Smlouvy, nepředložil. Soud tak neměl možnost vzít žalobcova tvrzení za prokázána. Nadto se soud nemohl spokojit se způsobem zkoumání výdajových položek dlužníka, když tyto nebyly zjišťovány vůbec, nýbrž pouze odvozeny na základě statistických údajů Českého statistického úřadu. Byť se oproti dlužníkem udaným měsíčním čistým příjmům nejméně ve výši 16 000 Kč jeví výše sjednané měsíční splátky 965,46 Kč jako zanedbatelná zátěž, nelze tento závěr zodpovědně učinit bez znalosti konkrétních dlužníkových pravidelných měsíčních výdajů. Další dokazování soud pro nadbytečnost neprováděl. 4. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné Smlouvy, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle ust. § 2991 obč. zák. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1970 obč. zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se věřitel domáhá zaplacení nedoplatku jistiny úvěru. Žalobce, na něhož byla pohledávky postoupena, totiž prokázal pouze tu skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi částku ve výši 50 000 Kč, kterou dlužník dosud zcela nevrátil. Zbývající částky představující zejména poplatky a úroky vyplývající ze smluvních ujednání soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o úvěru jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 shora cit. zákona. V řízení sice tvrdil, že věřitel vyhověl požadavku zákona a prozkoumal poměry dlužníka tak, aby dospěl k závěru, že tento je schopen poskytnutý úvěr splácet. Tato tvrzení však již nemají oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že věřitel neměl v době poskytnutí úvěru naprosto žádnou představu o dlužníkových pravidelných měsíčních výdajích. Soud má za to, že věřitel nesplnil podmínky ve shora citovaném zákonném ustanovení a z tohoto důvodu je nutné smlouvu o úvěru vyhodnotit jako neplatnou. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 50 000 Kč, ze které zbývá vrátit 32 790,05 Kč, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat ve lhůtě běžící od vyzvání. Vzhledem k tomu, že žalované bylo věřitelem i žalobcem doručováno na adresu odlišnou od adresy sjednané ve smlouvě a žalobce nevysvětlil, z jakého důvodu se tak dělo, je možné považovat za kvalifikovanou výzvu k vydání obohacení až samotnou žalobu, která se do sféry dispozice žalované dostala dne 24. 6. 2020, splatnost pohledávky tedy nastala následujícího dne a od 26. 6. 2020 je žalovaná v prodlení. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, případně jejím příslušenství. Jelikož však žalovaná zůstala ve věci nečinná, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši postačovalo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 6. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšné žalující straně náleží právo na jejich náhradu vůči straně žalované v částce 3 216 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 340 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 1 250 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka v polovině sazby - neobsahuje ani skutkový ani právní rozbor věci), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 1 bod 3 adv. tar. 500 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. 100 Kč a z částky 326 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 1 550 Kč. K aplikaci ust. § 14b adv. tarifu soud přistoupil, neboť z úřední činnosti je soudu známo, že typově shodné návrhy byly v minulosti a jsou i v současnosti tímtéž žalobcem u zdejšího soudu, a to nejen v senátu 10 C, podávány opakovaně, když se liší se pouze v osobě na straně žalované.