13 C 76/2022-22 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 2 024 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto povinnost žalovaná splnila dne 31. 5. 2017 a vznikla jí tak povinnost platit v souladu se zákonem televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná však nedostála své zákonné poplatkové povinnosti, protože nezaplatila televizní poplatky za říjen až prosinec 2019 a celý rok 2020, vždy v měsíční výši 135 Kč (vyjma měsíce října 2019 ve výši 134 Kč), a dluží tak žalobkyni celkem částku 2 024 Kč. Kromě práva na zaplacení dlužné částky domáhala se žalobkyně také přiznání úroku z prodlení v zákonné výši, v návaznosti na splatnost jednotlivých televizních poplatků, s tím, že ke dni 27. 10. 2021 kapitalizovala tento úrok, který činí celkem 264,11 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná však svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila. 3. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnila a ke své procesní obraně neuvedla ničeho. V souladu s § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili. 4. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalovaná se v květnu 2017 přihlásila do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jakožto poplatník televizního poplatku. Tento poplatek včas a řádně nehradila, neboť žalobkyni nezaplatila platby za říjen až prosinec 2019 a za celý rok 2020 (1 měsíc 134 Kč, 14 měsíců po 135 Kč), tj. celkem v částce 2 024 Kč. Žalobkyně žalovanou ke splnění této povinnosti písemně vyzvala, žalovaná však ani poté ničeho neuhradila. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalované jakožto držitelce televizního přijímače vznikla podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále také jen„ zákon č. 348/2005“) povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky v měsíční výši 135 Kč (kromě měsíce října 2019, kdy poplatek činil 134 Kč) splatné nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce podle § 6, § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005. Žalovaná tuto povinnost řádně neplnila, když žalobkyni neuhradila poplatky za 15 měsíců v celkové výši 2 024 Kč. Žalobkyně tak byla v souladu s § 10 zákona č. 348/2005 oprávněna domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení podle § 1968, § 1970 zákona č. 89/20212 Sb., občanského zákoníku ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od prvního dne následujícího po splatnosti jednotlivých televizních poplatků, tedy od 16. dne příslušného kalendářního měsíce, v celkové výši 264,11 Kč k datu 27. 10. 2021. Soud tak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 024 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 264,11 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony (předžalobní upomínka, žaloba) po 100 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. V souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. zavázal soud žalovanou zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. 7. Soud považuje za účelně vynaložené pouze náklady shora uvedené, nikoliv ostatní náklady na zastoupení advokátem. Žalobkyně je v převážné míře financována z televizních poplatků, jejichž základ, výše, vymezení předmětu, definování poplatníka, určení způsobu placení poplatků a související otázky jsou detailně upraveny zákonem. Stát tak pro fungování žalobkyně vytváří podmínky ve formě zákonných záruk a její postavení je ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru značně odlišné až výsadní. Proto lze na žalobkyni klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci, a to i ve vztahu k nutnosti jejího zastoupení advokátem, protože žalobkyně by měla disponovat dostatečným personálním aparátem pro jednoduchou agendu vymáhání televizních poplatků, která z povahy věci patří k jedné z jejích činností (srovnej s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12; II. ÚS 405/14; II. ÚS 1727/14). Soud navíc vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu přihlášení poplatníka do evidence, výši žalované částky a období, za které nebyly poplatky placeny.