16 C 173/2021-62 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 10 702,88 Kč spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, dále zaplacení úroku z prodlení v částce 854 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě níž se banka zavázala pro žalovaného zřídit a vést bankovní účet číslo [bankovní účet], přičemž nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], přičemž banka se zároveň zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr na tomto běžném účtu„ [anonymizováno]“, který umožnil žalovanému přečerpat prostředky na běžném účtu až do výše sjednaného povoleného úvěrového limitu ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se při tom zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený úvěrový limit. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil zejména tím, že překročil sjednanou výší úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas a z toho důvodu [právnická osoba] využila svého práva a v souladu se smlouvou a podmínkami převedla dne [datum] aktuální výši nepovoleného přečerpání 8 902,88 Kč na nově zřízený úvěrový účet číslo [bankovní účet] a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což žalovanému písemně oznámila, včetně výše a počtu pravidelných splátek. Žalovaný však ani přesto svou povinnost nesplnil a dlužnou částku nezaplatil. [právnická osoba] svou pohledávku vzniklou z uvedeného důvodu poté popostoupila žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaný žalobkyni však dosud ničeho neuhradil, ač byl k tomu ještě před podáním žaloby ještě vyzván. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému ve věci na den 31. srpna 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Soud podanou žalobu shledal nedůvodnou již v rovině tvrzení žalobkyně. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela smlouvu o běžném účtu, přičemž se zavázala zároveň žalovanému poskytnout úvěr k tomuto účtu, tzv. kontokorent, a to až do výše 5 000 Kč. Je přitom zjevné, že se tudíž jednalo o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou vůbec platnosti žalobkyní tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, jestliže tvrdí, že na podkladě takto uzavřené smlouvy žalovanému byl poskytnut úvěr. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále tvrdila, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 11 355 Kč a žalovaný uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 20 000 Kč, přičemž při hodnocení úvěruschopnosti klienta (žalovaného) banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Dále bylo z interních zdrojů zjištěno, že vůči společnosti [právnická osoba] měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výši měsíčních splátek 3 671,38 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient (žalovaný) měl v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíčních splátek 4 730 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla a schválila revolvingový úvěr [anonymizováno] celkovou výší úvěrového rámce 5 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout. 9. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Navíc, notabene, už v době poskytování úvěru jen závazky žalovaného vůči poskytovateli úvěru, tj. vůči společnosti [právnická osoba] byly ve výši 3 671,38 Kč a další závazky vůči dalším věřitelům s celkovou vysokou výši měsíčních splátek 4