17 C 65/2022-50 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 16 888,02 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku za dobu od [datum] do [datum] ve výši 6 970,98 Kč, zákonného úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum] ve výši 1 860,78 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 9 000 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] s žalovaným [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno]. Na jejím základě mu poskytla úvěr 9 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí 9 828,90 Kč a smluvním úrokem do 18. 4. 2019, což se nestalo, žalovaný uhradil pouze částku 8 000 Kč, která byla započtena v souladu se smlouvou na část poplatku za poskytnutí úvěru, smluvní pokutu, část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a náklady vymožení pohledávky. Žalovaná částka se skládá z nevrácené jistiny úvěru 9 000 Kč, části dlužného poplatku za jeho poskytnutí 7 672,02 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 216 Kč. Žalobkyně získala pohledávku na základě smlouvy o postoupení, kterou uzavřela s původní věřitelkou [datum], což bylo žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil. 3. Před zahájením jednání vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 16 888 Kč, představující poplatek za poskytnutí úvěru 7 672,02 Kč, kapitalizované smluvní úroky 6 970,98 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 216 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 19. 4. 2019 do 29. 7. 2021 ve výši 1 860,78 Kč a část jistiny úvěru 168,22 Kč, protože žalovaný tuto částku [datum] zaplatil. Proto soud v tomto rozsahu řízení zastavil podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu. 4. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o úvěru č. [anonymizováno], potvrzením [právnická osoba], o platbě, výpisy z účtu žalovaného za měsíce [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] a oznámením o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], se [datum] prostřednictvím internetových stránek zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o poplatek za poskytnutí úvěru 3 753,90 Kč (po slevě), respektive 9 828,90 Kč (před slevou), do 18. 4. 2019. Žalovaný při sjednávání smlouvy sdělil poskytovatelce úvěru své rodné číslo, adresu bydliště, číslo občanského průkazu, e-mailovou adresu a číslo účtu [bankovní účet]. Na uvedený účet žalobkyně odeslala téhož dne částku 9 000 Kč s variabilním symbolem v podobě rodného čísla žalovaného a s poznámkou„ zapujcka [anonymizováno]“. Poskytovatelka úvěru měla před uzavřením smlouvy k dispozici dva výpisy z účtu žalovaného, a to za [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok]; z druhého z nich je zřejmý počáteční zůstatek [částka], konečný zůstatek [částka], kreditní položky [částka], z toho příjem od [anonymizováno] [částka], [anonymizováno], s. p., [částka] a [anonymizována tři slova] [částka], dále debetní položky v souhrnu [částka]. Původní věřitelka oznámila žalovanému dopisem z [datum], že pohledávku z uvedené smlouvy postoupila na žalobkyni. 5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 6. Ve zbývající části není žaloba důvodná. 7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správníh