9 C 135/2022-23 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 1 015 Kč. Uvedla, že žalovaný dne 27. 4. 2012 absolvoval jízdu dopravním prostředkem [název žalobkyně] [anonymizováno] [právnická osoba], bez platného jízdního dokladu, čímž mu vznikla nejen povinnost zaplatit jízdné, ale rovněž v souladu se smluvními přepravními podmínkami povinnost zaplatit přirážku k jízdnému. Současně žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od 13. 5. 2012 do zaplacení. Tvrdila, že pohledávka na ni byla postoupena smlouvou z 13. 10. 2021, což bylo původní věřitelkou žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. V souladu s § 115a občanského soudního řádu soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci s tímto postupem soudu souhlasili. 4. Soud provedl důkaz listinou označenou jako dohoda s cestujícím pod číslem I191197 podepsanou oprávněným zaměstnancem [název žalobkyně] [anonymizováno] [právnická osoba] a žalovaným, jehož totožnost byla ověřena z občanského průkazu. Takto soud zjistil, že dne 27. 4. 2012 v 7:41 hod. na lince [anonymizováno] [číslo] se žalovaný na výzvu neprokázal platným jízdním dokladem, bylo mu uloženo zaplatit jízdné ve výši 15 Kč a přirážku ve výši 1 000 Kč do 15 dnů ode dne zjištění jízdy bez platného jízdního dokladu, přičemž žalovaný tento závazek uznal co do důvodu i výše. Z dopisu [název žalobkyně] [anonymizováno] [právnická osoba] adresovaného 4. 11. 2021 žalovanému, ve spojení s poštovním podacím lístkem má soud dále za prokázané, že mu oznámil postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. 5. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku soud aplikoval občanský zákoník platný a účinný do 31. 12. 2013. Podle § 760 smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Podle § 772 podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, je cestující povinen prokázat se na výzvu pověřené osoby platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, se považuje za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem, cestující, který si nezakoupil jízdenku a je přepravován bez platné jízdenky. Podle § 37 odst. 5 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb. je cestující dále povinen na výzvu pověřené osoby zaplatit přirážku za nedodržování přepravního řádu. Podle odst. 6 citovaného ustanovení výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout s účinností do 30. 4. 2013 částku 1 000 Kč. Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. platné a účinné do 31. 12. 2013. 6. Žaloba je důvodná. Žalobkyně prokázala, že je nositelkou žalované pohledávky. Tím, že žalovaný využil jako cestující dopravního prostředku, uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o přepravě, a byl tak povinen zaplatit v souladu s tarifem stanovené jízdné. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, a proto soud žalobě vyhověl a žalovaného zavázal i ke splnění druhotné povinnosti zaplatit tarifem stanovený příplatek ve výši 1 000 Kč. Současně soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši od prvního dne následujícího po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené pro dodatečné zaplacení jízdného a zaplacení související přirážky v dohodě smluvních stran. 7. Náhradu nákladů řízení soud žalobkyni nepřiznal, přestože byla ve věci plně úspěšná, neboť je nepovažuje za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Ze soudního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně u zdejšího soudu uplatnila 12. 4. 2022 pod aktuální spisovou značkou 26 C 127/2022 vůči žalovanému právo na zaplacení dlužného jízdného a přirážky k němu 1 015 Kč v souvislosti s jízdou bez platného jízdního dokladu, uskutečněnou 1. 3. 2012 rovněž prostředkem městské hromadné dopravy [název žalobkyně] [anonymizováno] [právnická osoba] Dle tvrzení samotné žalobkyně přitom tato pohledávka byla na žalobkyni postoupena zcela totožnou smlouvou jako v této věci. Rozsudkem z 21. 7. 2022 zdejší soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení 1 489 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady řízení, jejichž náhradu žalobkyně uplatňuje v tomto řízení tak nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva, neboť kdyby žalobkyně uplatnila pohledávku žalovanou pod spisovou značkou 26 C 127/2022 a pohledávku žalovanou v tomto řízení v jedné žalobě, vznikly by náklady na zaplacení soudního poplatku a na právní zastoupení ve stejné výši 1 489 Kč, avšak pouze jednou. Rozdělením pohledávek do samostatných žalob uplatňuje žalobkyně tyto náklady dvakrát, a dochází tak zcela zbytečně a uměle k jejich navyšování. To platí o to více, že k dnešnímu dni je v rejstříku C zdejšího soudu zapsáno téměř 30 věcí mezi týmiž účastníky s obdobnými skutkovými tvrzeními, stejnými žalovanými částkami a totožným požadavkem na přiznání náhrady nákladů řízení. Přiznání takové náhrady ze strany soudu by zatěžovalo nepřiměřeným způsobem žalovaného, neboť v každé takové věci požadované náklady řízení převyšují žalovanou jistinu, takže dluh žalovaného v konečném důsledku více než zdvojnásobují. Jinými slovy, náklady, jejichž náhradu uplatňuje žalobkyně v této věci, vůbec nemusely vzniknout, a proto žalovaný nebyl k jejich náhradě zavázán.