10 C 160/2022-27 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 9. 5. 2022 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 14 911 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovanou (dále jen dlužník) dne 29. 11. 2019 Smlouvu o zápůjčce (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 6 800 Kč bezhotovostně na účet dlužníka č. [bankovní účet], a dlužník se zavázal tuto částku vrátit spolu s dohodnutým poplatkem 2 211 Kč nejpozději do 29. 12. 2019. To se nestalo a dlužník tak věřiteli dluží neuhrazenou jistinu zápůjčky a poplatek ve výši 6 800 Kč a 2 211 Kč, dále částku 2 500 Kč představující účelně vynaložené náklady věřitele za pět zaslaných upomínek po 500 Kč, a konečně smluvní pokutu z důvodu prodlení dlužníka v polovině jistiny zápůjčky. K výzvě soudu žalobce doplnil žalobu a uvedl, že nebude tvrdit ani prokazovat, že před uzavřením smlouvy zkoumal a posuzoval schopnost dlužníka splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, proto nechť soud uplatněný nárok posoudí jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz výpisem z účtu věřitele, ze kterého má za prokázáno, že dne 29. 11. 2019 a dne 4. 12. 2019 byla ve prospěch účtu žalované č. [bankovní účet] realizována platba ve výši 1 500 Kč resp. 5 300 Kč. Tato skutková zjištění soud zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. 4. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny zápůjčky. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl žalované částku ve výši 6 800 Kč, kterou žalovaná dosud navrátila. Zbývající částky představují poplatky, smluvní pokutu a jiné náklady, které vyplývají ze smluvních ujednání, soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o zápůjčce jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 zák. č. 267/2016 Sb., ani to prokazovat nehodlal. Soud má proto za to, že věřitel nesplnil podmínky ve shora citovaném zákonném ustanovení zákona, když řádně neprověřil schopnosti dlužníka splácet a z tohoto důvodu je nutné smlouvu vyhodnotit jako neplatnou. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zřejmé, že dlužník obdržel od žalobce bez právního důvodu částku ve výši 6 800 Kč, kterou nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka, a to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Tyto závěry dovodila judikatura soudů vyšších stupňů. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaná zůstala ve věci nečinná, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobce nežádá více, než žalované poskytl, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 6. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla procesně převážně neúspěšná a žalované straně dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.