17 C 117/2023-35 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 21 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 2. 2022 do zaplacení. Uvedla, že s žalovanou uzavřela po posouzení její úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí poskytla bezhotovostně 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finance vrátit do [datum], a to společně s poplatkem 7 200 Kč. Žalovaná však uhradila pouze 8 190 Kč, které si žalobkyně započítala na smluvní pokutu, náklady spojené s uplatněním pohledávky a zčásti na poplatek. Pro případ prodlení na sebe žalovaná převzala jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky; ty byly umořeny podle žalobkyně částečnou úhradou. Žalovaná částka tak představuje nevrácenou jistinu a dosud neuhrazenou část poplatku. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou [datum], výpisem z účtu žalobkyně, sdělením [právnická osoba], výzvou k úhradě z [datum], poštovním podacím lístkem a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se [datum] prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalované zápůjčku 15 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Tentýž den tak učinila, přičemž se jednalo o účet, jehož majitelkou byla žalovaná. Žalovaná se zavázala uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 7 200 Kč ve třech měsíčních splátkách po 7 400 Kč, splatných 31., 62, a 93. den po poskytnutí zápůjčky. Dopisem z [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celkového dluhu 22 044 Kč do tří dnů v důsledku prodlení. Výzva byla žalované téhož dne odeslána na adresu [adresa], kterou uvedla jako doručovací adresu ve smlouvě. 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. 8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, že k prověření úvěruschopnosti nebude nic doplňovat. K jednání se následně nedostavila, proto nemohla být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a důkazů. 9. Protože žalobkyně dostatečně konkrétně netvrdila, jakým způsobem posuzovala před uzavřením smlouvy schopnost žalované splácet, a toto také neprokázala, neunesla v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které ji ve sporu tíží. Proto soud považuje smlouvu za neplatnou. Žalovaná tedy získala na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná zaplatila 8 190 Kč (které však žalobkyně nesprávně započetla na smluvní pokutu, náklady uplatnění a poplatek). Přiznal tak žalobkyni rozdíl mezi částkou půjčenou (15 000 Kč) a vrácenou (8 190 Kč), tedy 6 810 Kč. Protože ani žalovaná se k jednání nedostavila a je po celou dobu řízení pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká