17 C 197/2022-35 — Okresní soud v Opavě

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 500 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % od 16. 9. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 750 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 4 500 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>takto:</b> 1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení. Uvedla, že s žalovaným uzavřela po posouzení jeho úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] 17. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu poskytla bezhotovostně 7 500 Kč. Oproti tomu se žalovaný zavázal poskytnuté finance vrátit ve třech měsíčních splátkách do 15. 9. 2019, a to společně s poplatkem 4 500 Kč. Žalovaný však žalobkyni nic nezaplatil. Pro případ prodlení na sebe převzal jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Kromě částky 12 000 Kč tak žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady 2 500 Kč a smluvní pokutu 3 750 Kč (0,1 % denně z částky 7 500 Kč od 16. 9. 2019 do 2. 5. 2022 při zohlednění zákonného omezení polovinou poskytnutého spotřebitelského úvěru). 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou [datum], potvrzením [právnická osoba], o platbě, opakovanou výzvou k úhradě z [datum], mzdovými lístky žalovaného z [anonymizováno] až [anonymizováno] [rok], kopií občanského průkazu žalovaného a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se [datum] prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalovanému 7 500 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Následující den tak učinila. Žalovaný se zavázal uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 4 500 Kč ve třech splátkách po 4 000 Kč, první do 30 dnů od poskytnutí zápůjčky, druhou do 60 dnů od poskytnutí zápůjčky a třetí do 90 dnů od poskytnutí zápůjčky. Dopisem z [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení celkového dluhu 7 722 Kč v důsledku prodlení. Z výplatních lístků žalovaného vyplývá, že byl v té době zaměstnán u [právnická osoba] a jeho čistý příjem činil v [anonymizováno] [částka], v dubnu [částka] a v květnu [částka]. 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. 8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem kolem [částka], což doložila třemi výplatními páskami, které si od žalovaného před uzavřením smlouvy vyžádala. Dále uvedla, že ohledně výdajů vycházela z údajů sdělených žalovaným, a sice, že bydlí v podnájmu s partnerem, nemá nezletilé děti, měsíčně vynaloží [částka]. Tvrdila také, že měla k dispozici daňové přiznání žalovaného a výpis z jeho bankovního účtu, ty však soudu nepředložila. K jednání se následně nedostavila, čímž se zbavila práva být soudem poučena