17 C 199/2023-30 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 16 736,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 3. 2022 do zaplacení. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] s žalovanou [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno]. Na jejím základě jí poskytla úvěr 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí 8 736,80 Kč do 5. 3. 2022, což se nestalo, žalovaná nic nezaplatila. Žalobkyně získala pohledávku na základě smlouvy o postoupení, kterou uzavřela s původní věřitelkou [datum], což bylo žalované oznámeno. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], částečným výpisem z účtu společnosti [právnická osoba], sdělením [právnická osoba], dílčí smlouvou o postoupení pohledávek z [datum] včetně přílohy, oznámením o postoupení pohledávky a výzvou před podáním žaloby včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], se [datum] prostřednictvím internetových stránek zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o poplatek za poskytnutí úvěru 3 336,80 Kč (po slevě), respektive 8 736,80 Kč (před slevou), vše do [datum]. Žalovaná při sjednávání smlouvy sdělila poskytovatelce úvěru adresu bydliště, číslo občanského průkazu, e-mailovou adresu, telefonní číslo a číslo účtu [bankovní účet], přičemž se jedná u účet vedený na jméno žalované u [právnická osoba] Na uvedený účet žalobkyně odeslala téhož dne částku 8 000 Kč s poznámkou„ zapujcka [anonymizováno]“. Poskytovatelka úvěru následně postoupila pohledávku ze smlouvy na žalobkyni a oznámila to žalované dopisem z [datum]; současně byla žalovaná vyzvána k její úhradě do tří dnů od obdržení dopisu; ten žalobkyně odeslala [datum] na adresu uvedenou žalovanou ve smlouvě – [ulice a číslo], [obec]. 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 5. Žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Smlouvou o postoupení a oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru byla do [datum] neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. 8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované na základě lustrace ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB a z dokladů poskytnutých žalovanou, kterými však žalobkyně nedisponuje. K jednání se následně žalobkyně nedostavila, takže nemohla být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění konkrétních tvrzení a předložení důkazů vztahujících se k posuzování úvěruschopnosti, aby mohla být s žalobou zcela úspěšná. 9. Protože žalobkyně netvrdila a neprokázala, že před uzavřením smlouvy byla dostatečně posuzována schopnost žalované úvěr splatit, považuje soud smlouvu od