16 C 80/2023-44 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 12 444,49 Kč spolu s úrokem ve výši 11,75 % ročně jdoucím od 2. 5. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím od 2. 5. 2022 do zaplacení, a to jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované. K tomu tvrdila, že dne , datum, uzavřela se žalovanou smlouvu o kontokorentním úvěru poskytnutého k účtu žalované číslo , č. účtu, , a to až do výše 10 000 Kč s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo dohodnuto placení ročního úroku z kontokorentního úvěru žalovanou ve výši stanovené sazebníkem žalobkyně platným ke dni započetí čerpání kontokorentního úvěru a žalovaná byla oprávněna čerpat kontokorentní úvěr průběžně a zavázala se nepřekročit jeho stanovenou výši a dluh z kontokorentního úvěru splatit nejpozději do jednoho roku od jeho prvního čerpání. Ke dni uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru přitom úroková sazba činila 18,9 % ročně. Žalovaná překročila povolenou výši kontokorentního úvěru v měsíci prosinci roku 2021 a nezaplatila poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti. K částkám výběru byly připsány ceny za služby v souladu se smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru s tím, že účtované sazby vyplývají z výpisu účtu žalované. Žalobkyně dne 15. 12. 2022 oznámila žalované, že z důvodu porušení smluvních podmínek a nezaplacením dlužné částky zůstatek úvěru zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky v termínu do 30. 12. 2022 s tím, že úvěr se stal splatný dne 1. 5. 2022. Žalovaná svou povinnost nesplnila a dlužnou částku nezaplatila. Dluží tak žalobkyni částku 12 235,25 Kč.2. Žalovaná v obraně proti uplatněnému nároku namítala, že jí dne 20. 4. 2021 byl na předmětný účet poukázána přeplatek na dani z příjmu fyzických osob od , Anonymizováno, ve výši 14 727 Kč, přičemž od té doby tento účet nepoužívala, neboť si zřídila nový účet u , Anonymizováno, . Nadto jí , Jméno zainteresované společnosti 0/0, zřídila z jí neznámého důvodu navíc účet číslo , č. účtu, a kontokorentní účet číslo , č. účtu, měl být zrušen. Má proto za to, že vše je zaplaceno, žalobkyni ničeho dalšího nedluží a primárně proto navrhuje žalobu zamítnout. Pro případ, že by však soud nárok žalobkyně shledal oprávněným, požádala v tomto případě o umožnění zaplacení dluhu měsíční splátkou 1 200 Kč.3. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.4. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate).5. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta.6. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalované coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě. První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět) a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka. Avšak dluh z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva, tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, ke kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá a proces se zrychluje a zefektivňuje. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity. Nedosti na tom představa, že tvrzení z předložených důkazních listin je povinen extrahovat soud, tak, jak se tuto představu v tomto řízení snaží vnutit žalobkyně, by pak vedla i k poměrně zajímavým možným situacím, např. že soud by z výpisu účtu doprovodil, že žalobkyně žalované poskytla částku v určité výši, žalobkyně by tu však následně v podaném odvolání tuto výši rozporovala, že ve skutečnosti však přeci poskytla více a tedy soud se dopustil chyby (tedy skutečně to byl soud, kdo chyboval, když dovodil, že žalobkyně chtěla měně, než žalobkyně skutečně chtěla?).7. Ke všemu výše uvedenému lze ještě z hlediska obecné procesní teorie uvést, že pohled žalobkyně neodráží vůbec současný pohled na vedení civilního sporného řízení, na němž je současný český civilní sporný proces vystavěn, tedy zejména na základě skutkových tvrzení účastníků, tzv. skutkové pravdy. Žalobkyně naopak svým procesním postojem prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tento způsob vedení soudního sporu, příznačný pro dobu minulou znamenal, že to byl skutečně soudce, kdo k soudu dostavivšímu se účastníku sepsal žalobu, poté se k soudu dostavil žalovaný a vyjevil svůj názor na věc a soudce zpracoval jeho vyjádření k žalobě, pak o věci rozhodl, načež v rozhodnutí odvolacího soudu byl pokárán za nedostatky jak v sepisu žaloby, tak za nedostatky v sepisu vyjádření k žalobě. Tento koncept byl však již zcela opuštěn velkou novelou občanského soudního řádu na počátku devadesátých let, neboť byl porušením zásady nestrannosti soudu, který tak vystupoval spíše v postavení zástupce účastníka, a nikoliv nestranného arbitra. Je pak také na pováženou, že tyto názory se v rozhodovací praxi i vyšších soudu jako reminiscence minulosti čas od času stále dostavují a jsou tedy buďto ukázkou neznalosti, nebo nepochopení nynějších procesních zásad. Žalobkyně se rovněž mýlí, poukazuje-li na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje, že může svá skutková tvrzení nahrazovat odkazem na listiny. Předně tento její odkaz je nepřiléhavý a také již zastaralý a překonaný, neboť judikatura Nejvyššího soudu již dále dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je právě pro výše uvedené důvody je povinen činit vždy účastník (v opačném případě by totiž přeci úplně stačilo, aby účastník soudu předložil jen tyto listiny s poukazem, že vše podstatné pro spor se v nich nachází – tedy jeho tvrzení by zněla například tak, že „žalovaný mi dluží částku 10 000 Kč a vyplývá to z listin, které předkládám soudu k důkazu“. A podobně stejný posun v judikatuře lze vysledovat například i v označování důkazů, kdy již nestačí napří