10 C 164/2025-22 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 22. 4. 2025 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 15 527 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 27. 11. 2023 Smlouvu o zápůjčce (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč bezhotovostně na účet dlužníka č. , č. účtu, . Následujícího dne žalovaný obdobně čerpal dalších 1 000 Kč a 1 000 Kč, a dne 30. 11. 2023 dalších 1 000 Kč, vždy na základě schválené žádosti o navýšení zápůjčky. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit do 7. 3. 2024 spolu s jistinou též poplatek 3 250 Kč. Ke dni podání návrhu uhradil pouze 1 783 Kč. Žalobce požaduje zaplatit neuhrazenou jistinu a poplatek 13 250 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 2 500 Kč a smluvní pokutu poníženou o provedenou úhradu v konečné výši 2 277 Kč. Z jistiny a poplatku potom žalobce požadoval též zákonný úrok z prodlení od 8. 3. 2024 do zaplacení. Na výzvu soudu, aby doplnil tvrzení o tom, jakým způsobem zkoumal úvěruschopnost žalovaného, žalobce nereagoval.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud provedl důkaz výpisem z účtu věřitele, ze kterého má za prokázáno, že dne 27. 11. 2023 byla ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, realizována platba ve výši 7 000 Kč, dne 28. 11. 2023 další dvě platby 1 000 Kč a 30. 11. 2023 další platba 1 000 Kč.4. Shora uvedená skutková zjištění soud zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost.5. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru,§ 86(1)Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.(2)Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.§ 87(1)Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny zápůjčky. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný dosud zcela navrátil. Zbývající částky představují poplatky, smluvní pokutu a jiné náklady, které vyplývají ze smluvních ujednání, soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o zápůjčce jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce netvrdil natož prokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 zák. č. 267/2016 Sb. Ze zjištěného skutkového stavu tak je zřejmé, že dlužník obdržel od žalobce bez právního důvodu částku ve výši 10 000 Kč, kterou vrátil pouze do výše 1 783 Kč, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka, a to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. § 87 odst. 1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Tyto závěry dovodila judikatura soudů vyšších stupňů. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil. Jelikož však žalovaný zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku.7. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř., kdy obě strany zaznamenaly přibližně stejný procesní úspěch i neúspěch ve věci.