34 C 418/2020-14 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobce se svým návrhem došlým Okresnímu soudu v Ostravě [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 540 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a jako držitel se přihlásil do příslušné evidence ke dni [datum]. Dle zákona č. 348/2005 Sb. je žalovaný poplatníkem televizního poplatku ve výši stanovené právním předpisem. Svou zákonnou poplatkovou povinnost řádně neplnil, a to v období [číslo], přičemž výše měsíčního poplatku byla stanovena v částce 135 Kč. Protože žalovaný poplatek ve stanovené lhůtě neuhradil, dostal se do prodlení. Dle § 10 zákona č. 348/2005 Sb. není-li poplatek včas zaplacen, a to ani po výzvě, může se žalobce domáhat svého práva u soudu včetně zaplacení úroků z prodlení určeného předpisy občanského práva. Přes písemnou výzvu žalovaný ani v dodatečné lhůtě svou povinnost nesplnil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce v průběhu řízení na žalobě setrval, přičemž soud za naplnění předpokladů daných ustanovením § 115a o. s. ř. rozhodl věc bez nařízení ústního jednání, když vycházel z žalobních tvrzení a žalobcem doložených listinných důkazů. 4. Soud vzal za prokázaný tento skutkový stav: z přihlášky poplatníka televizních poplatků bylo prokázáno, že žalovaný se přihlásil tiskopisem„ přihláška televizního poplatníka“, a to k [číslo]. Z přehledu nezaplacených předpisů vzal soud za prokázáno, že žalovaný dluží za období [číslo], přičemž výše měsíčního poplatku byla stanovena v částce 135 Kč. Z výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že tímto žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky 540 Kč a příslušenství z dlužné částky ve výši 18,64 Kč. Ze specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vzal soud za prokázáno, že žalobce vyčíslil příslušenství dluhu žalovaného od splatnosti každé jednotlivé částky do podání žaloby v celkové částce 50,73 Kč. 5. Právní vztah mezi žalobcem a žalovaným soud právně zhodnotil tak, že je nutno jej posuzovat dle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. Jelikož nebylo prokázáno, že by dlužná částka byla žalovaným uhrazena, žalovaný byl v souladu s ustanovením § 10 zákona č. 348/2005 Sb. zavázán uhradit žalovanou dlužnou částku za uvedené dlužné období tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky, dluh uhrazen nebyl, žalovaný se tak dostal do prodlení se zaplacením dluhu, soud proto v souladu s ustanovením § 1968, 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník zavázal žalovaného k hrazení příslušenství z dlužné částky, přičemž výše úroků z prodlení je dána ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. mu přísluší náhrada nákladů řízení, když v tomto případě soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení zaplacený soudní poplatek částku 400 Kč a 1x paušální náhradu á 100 Kč za sepis žaloby dle ustanovení § 2 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náklady na zastoupení advokátem nepovažuje v dané věci soud za účelně vynaložené, a to s přihlédnutím k žalované částce a také ke skutkovým okolnostem, když se nejedná o nijak výjimečný případ nezaplacených poplatků, kterých žalobce v minulosti již řešil tisíce. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 přitom Ústavní soud usoudil, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to podle názoru prvního senátu Ústavního soudu jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. První senát Ústavního soudu se ztotožnil se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 617/14 ze dne 25. 2. 2014). Ústavní soud dále ve své nálezové judikatuře konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemůže být zastoupení (státu advokátem), mající povahu účelného uplatňování či bránění práva, připuštěno. Zastoupení advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. V daném případě však nebyly shledány žádné skutkové okolnosti, které by zastoupení žalobce advokátem odůvodňovaly. Soud tedy zavázal žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 500 Kč, tak jak bylo uvedeno výše, přičemž žalobci nepřísluší požadovaná náhrada za zaslání předžalobní upomínky dle ustanovení § 142a o. s. ř., neboť nebylo doloženo, že by tato upomínka byla žalovanému doručena do sféry dispozice. 7. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a povinnost hradit náklady řízení k rukám zástupce vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.