23 C 568/2023-103 — Okresní soud v Ostravě

1. Návrhem došlým soudu dne 23. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované odškodnění ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup.2. V doplnění žaloby ze dne 8. 11. 2024 žalobkyně odkázala na insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. KSOS , spisová značka, a zároveň odkázala na incidenční spory vedené rovněž u Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , incidenční spisová značka, , , incidenční spisová značka, , , incidenční spisová značka, . žalobkyně se podáním ze dne 10. 9. 2023 obrátila na žalovanou se žádostí o poskytnutí odškodnění. Žalovaná konstatovala v přípisu ze dne 7. 3. 2024, že v řízení došlo k porušení práva žalobkyně, ale nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se jeví jako dostačující. Žalobkyně považuje částku 350 000 Kč za přiměřenou, a to s ohledem na zcela nepřiměřenou délku řízení, která neodpovídala složitostí případu. Žalobkyně nezavdala příčiny pro takto dlouhou dobu řízení, musela spolupracovat s insolvenčním soudcem a insolvenční správkyní, omezovalo ji to v běžném způsobu života. Byla významným způsobem omezena v úvahách o možnostech bydlení, pracovního zařazení, podnikání, neboť její postavení po celou dobu bylo nejisté. Až okamžikem schválení oddlužení a prominutím zbývajících dluhů zahrnutých do oddlužení, mohla opět svobodně uvažovat o své budoucnosti a začít svobodně nakládat se svým majetkem,3. Z vyjádření žalované ze dne 22. 11. 2024 bylo zjištěno, že nárok žalobkyně neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Dále uvedla že, dne 7. 7. 2011 byl podán insolvenční návrh ke Krajskému soudu v , adresa, . Dne 5. 8. 2011 soud rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Dne 6. 10. 2011 se konalo přezkumné jednání. Dne 13. 12. 2011 soud usnesením schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Dne 24. 2. 2012 soud usnesením změnil poměr uspokojení pohledávek věřitelů. Dne 15. 3. 2012 žadatelka podala odvolání proti usnesení soudu. Dne 14. 8. 2012 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně. Dne 16. 1. 2013 insolvenční správkyně navrhla soudu zrušení schváleného oddlužení. Dne 13. 3. 2013 se konalo soudní slyšení. Dne 15. 10. 2013 se konalo další soudní slyšení. Dne 22. 4. 2014 se konalo další soudní slyšení. Dne 17. 2. 2017 insolvenční správkyně podala zprávu o plnění oddlužení. Dne 13. 3. 2017 byl soudu doručen návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 31. 3. 2017 soud usnesením schválil vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 20. 4. 2017 žadatelka podala proti usnesení odvolání. Dne 27. 9. 2017 odvolací soud vrátil spis bez věcného vyřízení. Dne 27. 9. 2017 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o zamítnutí žádosti dlužnice o ustanovení pr. zástupce. Dne 19. 12. 2017 žadatelka podala dovolání. Dne 29. 6. 2018 odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně o schválení vydání výtěžku zpeněžení a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 24. 7. 2018 byl soudu znovu doručen návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 10. 8. 2018 žadatelka podala proti návrhu námitky. Dne 25. 9. 2018 se konalo soudní jednání, návrhu správkyně bylo vyhověno. Dne 25. 10. 2018 soud usnesením schválil vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 20. 11. 2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 19. 12. 2018 Nejvyšší soud odmítl dovolání žadatelky. Dne 30. 1 .2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 20. 2. 2020 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 5. 8. 2020 bylo soudu doručeno sdělení insolvenční správkyně. Dne 28. 6. 2021 bylo soudu doručeno sdělení insolvenční správkyně. Dne 28. 4. 2023 insolvenční správkyně podala zprávu o splnění oddlužení. Dne 24. 5. 2023 soud usnesením vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužnici od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (rozhodnutí nabylo pr. moci dne 10. 6. 2023). Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek , Anonymizováno, ve věci , Anonymizováno, proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. V této souvislosti žalovaná dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Při hodnocení přiměřenosti délky insolvenčního řízení, je třeba vzít na zřetel specifikum tohoto řízení. Na rozdíl od většiny jiných soudních řízení, insolvenční řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli nemá v insolvenčním řízení soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony není možno nahlížet s ohledem na platné zákony jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost. Soud zejména vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce. Délka konkurzu je z pohledu subjektivního ovlivněna chováním účastníků řízení, kterými jsou věřitelé a úpadce a také chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou zejména dlužníci úpadce. Z pohledu objektivního je konkurz ovlivněn řadou okolností, jako je rozsah majetku v majetkové podstatě, prodejnost věcí v majetkové podstatě apod. Chování osob, účastníků řízení i třetích osob, které prodloužilo dané insolvenční řízení nelze přičítat státu k tíži při hodnocení přiměřenosti délky insolvenčního řízení. Insolvenční řízení trvalo 11 let a 11 měsíců. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy. Soud ani insolvenční správce se v zásadě nedopustili žádných průtahů. Probíhalo oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře, zpeněžování nemovitostí tvořících předmět zajištění, bylo rozhodováno o vydání výtěžku zpeněžení opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, zároveň bylo rozhodováno o procesních věcech a mezitím probíhaly tři incidenční spory. Délku insolvenčního řízení lze hodnotit jako objektivně nepřiměřenou vzhledem k tomu, že činí téměř 12 let. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). ESLP na druhou stranu připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, § 93), respektive v určitých případech přizná náhradu pouze ve formě konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění (Např. rozsudek Klein proti Německu ze dne 27. 7. 2000, rozsudek Klepetář proti ČR ze dne 21. 2. 2006, rozsudek Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, rozsudek Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001). V daném případě jsou přítomny okolnosti, které nem. újmu žalobkyně podstatně snižují. Žalobkyně se totiž na délce řízení podílela zcela zásadně a lze uzavřít, že většina celkové doby řízení jde na její vrub. Žalobkyni bylo povoleno oddlužení, během pěti let však neplnila splátkový kalendář zcela řádně, s insolvenční správkyní řádně nespolupracovala, nesdělovala jí zdroj příjmů, nedostavila se na schůzku se správkyní, byla nekontaktní a v roce 2013 dokonce insolvenční správkyně navrhla soudu zrušení schváleného oddlužení. Na soudních slyšeních byla žalobkyně soudem upozorněna, aby hradila