40 C 215/2025-32 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2025 ve znění doplnění ze dne 4. 9. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 71 771,11 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 4. 8. 2023 elektronicky Smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr ve výši 69 000 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěru splácet. Žalovaná čerpala úvěr jednorázově dne 4. 8. 2023 a zavázala se splatit jistinu úvěru spolu se smluvními úroky ve výši 12 % ročně v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 405 Kč, počínaje od 25. 9. 2023. Poslední splátku žalovaná uhradila dne 13. 9. 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou měsíčních splátek, a proto žalobkyně zaslala žalované dne 5. 2. 2025 Výzvu k okamžitému splacení dluhu, v níž byla žalovaná vyzvána k zaplacení celé úvěrové pohledávky do 26. 3. 2025. Žalovaná dlužnou částku neuhradila. Žalovaná částka sestává z nesplacené části jistiny úvěru ve výši 64 852,45 Kč a úvěrových poplatků ve výši 6 918,66 Kč. Příslušenstvím pohledávky je smluvní a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, přičemž úroky do dne zesplatnění žalobkyně kapitalizovala. Neuhrazený smluvní úrok k datu zesplatnění činil 6 367,74 Kč a zákonný úrok z prodlení 332,89 Kč. Žalované byla dne 28. 3. 2025 zaslána předžalobní výzva k plnění ve lhůtě do 4. 4. 2025.2. Žalovaná se nevyjádřila.3. K jednání dne 11. 11. 2025 se nedostavila žalovaná, ačkoli byla řádně a včas předvolána. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o.s.ř.“), v nepřítomnosti žalované.4. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním.5. Žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí bezúčelového úvěru ve výši 69 000 Kč, splatného v délce 96 měsíců (zjištěno z Žádosti o úvěr č. , hodnota, ). Podanou žádost žalobkyně zaevidovala dne 2. 8. 2023. Vedle osobních údajů žalované bylo v žádosti uvedeno, že příjem žadatele je ve výši 50 000 Kč, výdaje ve výši 20 000 Kč, dalším příjmy ve výši 40 000 Kč, náklady spojené s bydlením činí 12 500 Kč a ostatní výdaje žadatele včetně výživného 10 000 Kč (1 dítě nad 10 let). Všechny uvedené částky byly doloženy pouze čestným prohlášením žadatele. Ze systému bylo zjištěno čerpání SU s limitem 10 000 Kč, dluhem 10 000 Kč a výší měsíční splátky 1 555 Kč, stávající výše splátek mimo KB 1 555 Kč a v KB 1 253 Kč. Výsledky ověření dat, záznam v RRS, BRKI, NRKI a SOLUSu byly negativní (zjištěno z Návrhu na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení). Současně s podáním žádosti bylo vyplněno i Prohlášení o zdravotním stavu. Z Otisku z registru soud zjistil, že vedle existujícího obchodu mimo , Anonymizováno, , a o to osobního úvěru ze dne 30. 6. 2023 ve výši nesplacené jistiny 10 000 Kč, se zůstatkem 18 651 Kč a splátkou ve výši 1 555 Kč, jsou v registru zaevidovány ještě další tři odmítnuté žádosti mimo , Anonymizováno, , a to na osobní úvěru ve výši 50 000 Kč ze dne 11. 7. 2023, kreditní kartu splátkovou s požadovaným objemem 150 000 Kč ze dne 17. 5. 2023 a na revolvingový úvěr s požadovaným objemem 20 000 Kč ze dne 11. 5. 2023, a jedna odvolaná žádost na osobní úvěru ve výši 70 000 Kč ze dne 17. 5. 2023.6. Ze Smlouvy o úvěru soud zjistil, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr ve výši 69 000 Kč s lhůtou čerpání do 10. 8. 2023. Splatnost úvěru byla sjednána v délce 96 měsíců do 25. 7. 2031 s výši anuitní splátky 1 406 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně. Smlouva měla být žalovanou podepsána elektronicky prostřednictvím aplikace Mobilní banka dne 4. 8. 2023. Základní informace o poskytovaném spotřebitelském úvěru obsahuje listina Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dopisem ze dne 5. 2. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky 13 761,20 Kč s upozorněním, že nebude-li dlužná částka uhrazena do 26. 3. 2025, nastane k tomuto dni splatnost celé vyčerpané jistiny pohledávky. Výzva byla doručena do dispozice žalované dne 11. 2. 2025 (zjištěno z Výzvy k okamžitému splacení dluhu). Z Historického výpisu k úvěru bylo zjištěno, že žalovaná dne 4. 8. 2023 čerpala částku 69 000 Kč a postupně žalobkyni uhradila celkem 18 771,21 Kč. Předžalobní upomínkou právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky 78 580,92 Kč nejpozději do 4. 4. 2025. Výzva byla doručena do dispozice žalované dne 2. 4. 2025 (zjištěno z Předžalobní upomínka včetně dokladu o odeslání a Sledování zásilky).7. Žádná skutková zjištění z důvodu nadbytečnosti soud nečinil z listin Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro FO nepodnikatele, Oznámení , Anonymizováno, o úrokových sazbách a Sazebník.8. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).9. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).10. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: , právnická osoba, . Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.13. Soud rovněž poukazu