14 C 190/2020 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 31. 10. 2020 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2020, č.j. 14 C 190/2020-34, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdce žalobkyně ([osobní údaj] [osobní údaj] [osobní údaj] [osobní údaj], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce (správně zápůjčce) [číslo] na částku 10 000 Kč za dohodnutých podmínek, žalovaný uvedenou částku převzal v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž se zavázal vrátit žalobkyni částku ve výši celkem 17 400 Kč (10 000 Kč jistina, 2 000 Kč poplatek za administrativní činnost, 1 400 Kč smluvní úrok a 4 000 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek), se splatností v 58ti týdenních splátkách po 300 Kč s poslední splátkou dne 3. 12. 2016, když žalovaný uhradila celkem 4 100 Kč, žalobkyni neuhradil 5 900 Kč, přestože byl o zaplacení upomenut, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (§ 2390 a § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla mu zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1968 věty první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť prvostupňový soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) dostatečným způsobem neověřila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného), kterým nepochybně půjčka (správně zápůjčka) je, ve smyslu § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 218, č.j. 27 Co 477/2017-108 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), když zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. deklarované nájemné na [obec] ve výši 3 200 Kč měsíčně se prvostupňovému soudu jeví jako nereálné, podhodnocené, žádným relevantním způsobem neověřené, stejně tak i příjem 15 000 Kč měsíčně, zřejmě hrubého a nikoliv čistého, ze kterého bylo vycházeno při hodnocení klienta, když nelze pominout, že žalovaný uváděl adresu výběrného místa [ulice a číslo], [obec], trvalý pobyt [ulice a číslo], [obec] a další kontakt [příjmení] [jméno] bez uvedení čp., [obec], mělo se jednat o byt, byť v samotné smlouvě byla uvedena adresa tehdejšího trvalého pobytu), byť žalovaný současně prohlásil, že jím uvedené údaje jsou „pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě tedy nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru soudu pak má žalovaný vrátit žalobkyni pouze poskytnuté plnění ve výši zápůjčky v částce 10 000 Kč, a protože uhradil částku celkem 4 100 Kč, byl zavázána k úhradě rozdílu, a to včetně příslušenství, ve zbytku pak soudu nezbylo, než podanou žalobu zamítnout. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, neboť částečně úspěšná žalobkyně měla záporný poměr úspěchu a částečně úspěšnému žalovanému náklady s vedením tohoto sporu dosud nevznikly, takže žádný z účastníků si hradí náklady, které mu případně s vedením tohoto řízení vznikly, sám.