14 C 142/2021-57 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 13. 7. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu mimo jiné s tím, že uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které mu poskytla téhož dne na účet úvěr ve výši 35 000 Kč za dohodnutých podmínek, se splatností v 60 měsíčních splátkách po 1 977 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje prosincem 2019, přičemž v důsledku nesplácení dohodnutých splátek řádně a včas byl úvěr zesplatněn k 23. 2. 2020 (prodlení s úhradou splátky o 65 dnů u splátky č. 1 splatné dne 20. 12. 2019), žalovaný na úvěr nic neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut. 2. Žalovaný v závěrečném návrhu uvedl, že rozhodnutí ponechává na úvaze soudu, jinak dále uvedl, že má více dluhů, myslel si, že si to žalobkyně exekučně srazí z jeho mzdy, peníze utratil za blbosti, od počátku září 2021 je bez zaměstnání, veden na úřadu práce, od října by pak měl nastoupit zase do [právnická osoba]. Rovněž uvedl, že při uzavírání smlouvy říkal zprostředkovatelce, že na nájemném hradí 4 600 Kč měsíčně, nyní platí 5 500 Kč, žádost vyplňoval elektronicky a uváděl částku 4 600 Kč, zprostředkovatelka volala zpátky, že je tam uvedeno 1 000 Kč, on ale setrval na již uvedené částce, předkládal i nájemní smlouvu, jednalo se totiž již o druhý úvěr od žalobkyně, vše doložil u toho prvního, listiny podepisoval zprostředkovatelce v autě před fabrikou, nevšiml si, že je v nich uvedeno ohledně bydlení 1 000 Kč, myslel si, že tam bude dopsáno těch 4 600 Kč po těch telefonátech, což uváděl už i při uzavírání předchozího úvěru u žalobkyně, u které měl ještě jeden úvěr předtím, který splatil. 3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 35 000 Kč, na účet uvedený ve smlouvě, splatnou v 60 měsíčních splátkách po 1 977 Kč vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje prosincem 2019, přičemž v důsledku nedodržení splátkového kalendáře se žalovaný dostal do prodlení, takže ke dni 23. 2. 2020 došlo k zesplatnění celého úvěru, žalovaný ničeho nezaplatil ani před či po jeho zesplatnění, žalobkyni tedy nezaplatil 35 000 Kč s příslušenstvím, přestože byl o zaplacení upomenut (shodná vyjádření účastníků, smlouva o úvěru [číslo] z [datum], karta klienta, výzvy k zaplacení z 20. 1. 2020 a 20. 2. 2020, předžalobní výzva z 23. 6. 2021 s podacím archem). Z listiny„ hodnocení klienta“ pak bylo zjištěno, že pro poskytnutí předmětného úvěru vycházela žalobkyně z průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného 20 900 Kč, výdaje pak činily 3 410 Kč na životní minimum, 2 733 Kč splátky žalobkyni (z jiného úvěru) a 1 000 Kč náklady na bydlení. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána po právu, byť zčásti, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, neboť žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, protože jí žalovaný dosud dlužnou částku ve výši 35 000 Kč neuhradil, tudíž je ve sporu pasivně věcně legitimován. Přestože žalobkyně předložila listiny k prokázání toho, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tak v tomto konkrétním případě prvostupňový soud uzavřel, že úvěruschopnost nebyla vyhodnocena správně a tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 256/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86, nebo Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18), neboť žalovaným uvedené údaje v žádosti o úvěr nelze považovat za přesvědčivý důkaz (náklady na bydlení a energie 1 000 Kč měsíčně se jeví prvostupňovému soudu jako značně podhodnocené, další výdaj byl 3 410 Kč jako životní minimum a splátky žalobkyni 2 733 Kč z předchozího úvěru, když žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z použitelného měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 900 Kč), byť žalovaný současně prohlásil, že jím uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla mu zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., s přihlédnutím k osobním a majetkovým poměrům žalovaného, kterému soud povolil splácet dlužnou částku včetně příslušenství v měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že nezaplacením jedné ze splátek včas a řádně se stane splatným celý dluh najednou. Díky tomuto právnímu závěru soudu měl žalovaný vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši 35 000 Kč, a to včetně příslušenství, ve zbytku nároku pak byla podaná žaloba zamítnuta. 6. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, neboť poměr úspěchu a neúspěchu u žalobkyně byl záporný a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení před soudem výslovným prohlášením vzdal, a proto soud vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu případně s vedením tohoto řízení vznikly, sám.