17 C 165/2020-52 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 10 350 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku. Tvrdila, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována tři slova], [IČO], sídlem [adresa]), dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byly žalované přenechány finanční prostředky ve výši 17 000 Kč, přičemž se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy 3 400 Kč s úrokovou sazbou 19,52 %, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč a z nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč a v 60 týdenních splátkách po 510 Kč a poslední splátka byla stanovena na 12. 2. 2019. Žalovaná neplnila řádně své povinnosti a zbývá jí uhradit dluh celkem 10 350 Kč, z toho na jistině 8 049,87 Kč a příslušenství. Žalovaná ani přes písemné výzvy svůj dluh neuhradila. 2. Žalovaná se vyjádřila tak, že na částku, kterou převzala, uhradila 21 000 Kč. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr o celkové výši 17 000 Kč, částku 10 830 Kč přenechal dne [datum] žalované v hotovosti, částka 6 170 Kč měla být započtena na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] u právního předchůdce žalobkyně. Žalovaná se zavázala vrátit celkem 30 600 Kč, tedy jistinu 17 000 Kč a úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy 3 400 Kč s úrokovou sazbou 19,52 %, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč a v 60 týdenních splátkách po 510 Kč. 4. Z nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalovaná celkem uhradila částku 21 000 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou žalobkyně uzavřela se svým právním předchůdcem ze dne [datum] a příslušné přílohy soud zjistil, že předmětná pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni ke dni [datum], o čemž byla žalovaná vyrozuměna s upozorněním, že její dluh ze smlouvy o půjčce ke dni postoupení činil 13 350 Kč bez příslušenství (oznámení ze dne [datum]). Oznámení bylo žalované odesláno dne [datum] (podací lístek). 6. Z výzvy k plnění ze dne [datum], s podacím lístkem z [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě dluhu ze smlouvy. 7. Ze zákaznické karty ze dne [datum] vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z informací o žalované, že bydlí jako spolubydlící, její celkový příjem je starobní důchod 13 300 Kč. Jako běžné měsíční výdaje jsou uvedeny výdaje na bydlení 1 000 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč. Výdaje celkem 5 000 Kč. Jakožto použitelný příjem je uvedena částka 8 300 Kč, shodně vyplynulo z oznámení o výměře důchodu a bankovního výpisu. 8. Na základě zjištěných skutečností soud učinil tento skutkový závěr. Právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované dne [datum] částku 10 830 Kč v hotovosti, částka 6 170 Kč měla být započtena na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] u právního předchůdce žalobkyně. Žalovaná se zavázala vrátit přenechané peníze spolu se souhrnným poplatkem v pravidelných týdenních splátkách, což však neučinila, když vrátila namísto sjednaných 30 600 Kč částku 21 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni. 9. Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy tedy k [datum] a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. 10. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč (z toho částka 6 170 Kč měla být započtena na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] u právního předchůdce žalobkyně) v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne [datum]. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení ke splnění povinnosti poskytovatele, že s odbornou péčí posoudil schopnost žalované, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Provedeným dokazováním soud zjistil, že poskytovatel si zjistil a ověřil příjem žalované ve výši okolo 13 300 Kč ze starobního důchodu. Poskytovatel měl informaci, že žalovaná již měla závazek z úvěru u samotného poskytovatele, neboť částka 6 170 Kč měla být započtena na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] u právního předchůdce žalobkyně. Žádným způsobem však nebyly prokázány náklady na bydlení v částce 1 000 Kč, která je nereálně nízká. Ze všech těchto skutečností nelze dospět k závěru, že poskytovatel nemohl mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalovaná měla již existující závazek u poskytovatele, avšak nebyly prokázány ani tvrzeny žádné bližší okolnosti ohledně tohoto závazku, tedy jaká byla jeho celková výše, jaké splátky, jak a zda byl do té doby splácen. Žalobkyně proto neprokázala, že poskytovatel posoudil schopnost žalované úvěr splácet s odbornou péčí, jak mu ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní. 16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalované, posoudil soud nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Žalovaná získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve výši 10 830 Kč, které poskytovatel přenechal dne [datum] žalované v hotovosti, (neboť smlouva o úvěru byla neplatná od počátku). K částce 6 170 Kč, která měla být započtena na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] u právního předchůdce žalobkyně, soud nepřihlédl, neboť nebyla prokázána existence tohoto závazku. Na tuto částku byla započtena uhrazená částka 21 000 Kč, je tak zřejmé, že žalobkyně ji ž nedluží ničeho. Vzhledem k výše uvedenému byla žaloba zamítnuta. 17. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalovaná (po odečtení úspěchu od neúspěchu a při zohlednění příslušenství kapitalizovaného k datu rozhodování soudu) žádné náklady nepožadovala.