13 C 44/2022-133 — Okresní soud v Příbrami

1. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 850 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 5. 2021 do zaplacení a zároveň náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně je oprávněna k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací včetně jejich umístění na střeženém parkovišti. Žalobkyně provedla dne 11. 11. 2014 odtah motorového vozidla [registrační značka], jehož provozovatelem byl ke dni odtahu žalovaný. Následně bylo toto vozidlo umístěno na parkovišti provozované žalobkyní a vyzvednuto dne 3. 4. 2019. Odtah vozidla žalovaného byl proveden v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu. V souladu s příslušným nařízením [územní celek] [číslo] z roku 2013 byl žalovaný povinen uhradit odtah vozidla a parkovné, kdy ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 2. 2016 č. j. 14 C 25/2016-62 a touto žalobou se žalobkyně domáhá nároku na parkovné za období od 18. 11. 2018 do data vydání vozu dne 3. 4. 2019, tedy celkem za 137 dní x 50 Kč. Žalovaný na předžalobní výzvu nereagoval, žalobkyně tak nárokuje i přiznání zákonných úroků z prodlení. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 11. 2021 č. j. 14 C 256/2021-47 vyslovil ve věci svou místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. Dle názoru soudu nelze ve věci aplikovat ustanovení o zvláštní místní příslušnosti na výběr dané dle § 87 písm. b) o. s. ř., neboť v předmětném řízení nejde o náhradu škody, nýbrž o nárok svého druhu v podobě náhrady nákladů za provedený odtah vozidla. Příslušným je tak obecný soud žalovaného dle místa jeho bydliště. 4. O odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2022 č. j. 91 Co 22/2022-60 tak, že usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. 25 Cdo 2086/2022-111 tak, že dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné. 5. Zdejší soud nejprve ve věci vydal platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, proto byl usnesením zdejšího soudu zrušen. 6. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 7. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Provozovatelem předmětného motorového vozidla byl ke dni odtahu dne 11. 11. 2014 z ulice [ulice a číslo], [obec a číslo], žalovaný a vznikla mu tak povinnost uhradit náklady za odtah předmětného vozidla a dále za parkovné na odstavném parkovišti. Částky za odtah vozidla a parkovné byly stanoveny příslušným nařízením hlavního města Prahy a vycházely z cenového věstníku Ministerstva financí. Žalobkyně touto žalobou uplatňuje po žalovaném parkovné za období od 18. 11. 2018 do 3. 4. 2019, kdy bylo vozidlo vyzvednuto. Celkem tedy za 137 dní à 50 Kč denně. Žalovaný navíc dle žalobkyně nereagoval, došlo tak ke splatnosti pohledávky žalobkyně a žalovaný se dostal s plněním do prodlení. 8. Po právní stránce soud vyšel z ustanovení § 27 ve spojení s ustanovením § 45 zákona o silničním provozu, kdy předmětné motorové vozidlo tvořilo překážku v silničním provozu a bylo v souladu se zákonem na příkaz strážníka městské policie odtaženo na záchytné parkoviště. O povinnosti žalovaného nahradit náklady za odtah vozidla a parkovné za předchozí období bylo již rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 14 C 25/2016-62. Žalobou uplatněný nárok posoudil soud nikoliv jako nárok na náhradu újmy (škody), nýbrž jako nárok svého druhu plynoucí ze závazkového vztahu vzniklého na základě zákona ve smyslu § 1723 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 27 a § 45 zákona o silničním provozu, kdy se fakticky jedná o takzvanou refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to v zákonné třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšné žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení postupoval soud dle § 14b advokátního tarifu, kdy náklady sestávají ze tří úkonů právní služby po 200 Kč, tj. 600 Kč, 3 režijních paušálů po 100 Kč, tj. 300 Kč, náhrady 21 % DPH počítané z částky 900 Kč, tj. 189 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Náhradu nákladů řízení je pak žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce, a to v zákonné třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. Ohledně náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení týkající se otázky místní příslušnosti soudu v této věci rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalobkyně byla jak v odvolacím, tak dovolacím řízení neúspěšná a žalovanému žádné náklady v těchto řízeních nevznikly.