13 C 162/2022-37 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 17 406 Kč příslušenstvím, s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 3. 2021 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, která byla bezhotovostně zaslána na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se kromě jistiny zavázal uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč. Žalovaný se zavázal, že uhradí zapůjčené finanční prostředky do 24. 5. 2021. Vrátil však jen 464 Kč. Zbytek dluhu ani přes výzvu neuhradil. Dlužná částka se dále skládá z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku ve výši 3 250 Kč, nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 2 500 Kč a nesplacené části smluvní pokuty ve výši 4 156 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě jako takové nevyjádřil. Podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) proběhlo jednání v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání řádně omluvila, žalovaný se pak bez omluvy nedostavil, přestože měl vykázáno doručení řádně a včas. 3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 25. 3. 2021 Smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovanému poskytla bezhotovostně na jeho bankovní účet částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peníze vrátit včetně poplatku za půjčené peněžní prostředky ve výši 3 250 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit zápůjčku do 24. 5. 2021. Vrátil však jen 464 Kč (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 3. 2021, dodatku ke smlouvě ze dne 22. 4. 2021 a z potvrzení o platbě ze dne 25. 3. 2021 a 22. 4. 2021). Žalovanému byly zaslány upomínky ze dne 31. 5. 2021, 7. 6. 2021, 14. 6. 2021, 23. 6. 2021 a 8. 7. 2021. Předžalobní výzvou ze dne 27. 7. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. 4. Žalobkyně tvrdila, že posoudila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným. Tvrzení však nedoplnila konkrétními informacemi a ke svým tvrzením ohledně řádného přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila adekvátní důkazy. Žalobkyně toto tvrzení neprokázala ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem. 6. Na předmětnou Smlouvu o zápůjčce je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť Smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Soud považuje žalobu za podanou důvodně pouze částečně. Žalobkyně prokázala, že přenechala žalovanému částku 10 000 Kč Smlouva o spotřebitelském úvěru však nebyla uzavřena platně. Přestože byla žalobkyně soudem poučena o tom, aby řádně dotvrdila a doložila, že řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně ke svým tvrzením ohledně uvedeného nepředložila adekvátní důkazy, přitom řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného ukládá žalobkyni zákon o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tedy neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. 10. Kromě toho považuje soud za nepřiměřeně vysoké náklady spojené s uplatněním pohledávky, když za každou písemnou upomínku žalobkyně nárokuje 500 Kč a výzvy zasílala žalovanému velice krátce po sobě. 11. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 464 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 536 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 9 536 Kč od 25. 5. 2021 (tj. den následující po datu splatnosti) do zaplacení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 12. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky. 13. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.