13 C 33/2023-67 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 9. 11. 2022 žalobu na zaplacení 11 466 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále také„ smlouva“), kterou žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 13. 9. 2021. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu do 30 dnů od poskytnutí peněžních prostředků a v případě, že by v této lhůtě jistinu vrátil, činila by úroková sazba i RPSN 0 % v rámci akce„ První půjčka zdarma“. V případě, že by nesplnil podmínky pro odpuštění úroku z úvěru, byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit spolu s jistinou úroky ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky. Žalovaný dosud na svůj dluh ničeho nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě takové nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Na základě listinných důkazů založených ve spise soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 13. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 1690144439, na základě které žalovanému poskytla téhož dne 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu do 30 dnů od poskytnutí peněžních prostředků (tj. od 13. 9. 2021) s tím, že pokud by v této lhůtě jistinu vrátil, činila by úroková sazba i RPSN 0 % v rámci akce„ První půjčka zdarma“. V případě, že by nesplnil podmínky pro odpuštění úroku z úvěru, byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit spolu s jistinou úroky ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které je dlužník v prodlení. Žalovaný nevrátil peněžní prostředky řádně a včas. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud neuhradil k datu podání žaloby ničeho. Dopisem ze dne 17. 10. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. 5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem. 6. Na předmětnou smlouvu je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 13. 9. 2021. Žalobkyně však ani po doplnění neprokázala, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z dotazníku vyplněného žalovaným, ze kterého vyplynulo, že žalovaný je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, jeho čistý měsíční příjem činí 22 000 Kč, splácí úvěr 1 500 Kč měsíčně a jeho celkové měsíční náklady činí 3 500 Kč. Žalovaný dále doložil potvrzení od svého zaměstnavatele [právnická osoba], ze kterého vyplývá, že jeho průměrný čistý měsíční příjem v období leden až červen 2021 činil 23 666 Kč. Informace týkající se výdajů žalovaného obsažené v dotazníku nebyly nijak doloženy. Soudem bylo z úřední činnosti zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy další půjčky, které nesplácel (viz řízení vedená u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 85/2020, 6 C 184/2020, 9 C 55/2022, 17 C 117/2022, 16 C 127/2022, 18 C 5/2023) a byl i v exekučním řízení (viz řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 EXE 1835/2021, 9 EXE 2036/2022, 9 EXE 2559/2022, 9 EXE 4017/2022). Žalovaným deklarované celkové měsíční náklady ve výši 3 500 Kč shledává soud zcela nereálnými a výrazně podhodnocenými. Navíc na potvrzení zaměstnavatele žalovaného o jeho průměrné čisté mzdě je uvedeno, že v červnu 2021 mu byla sražena částka 6 680 Kč na exekuci č. j. 150 EX 602/21-13 a tuto informaci měla žalobkyně k dispozici. Přestože žalovaný měl příjem ze zaměstnání, mohly výše uvedené informace, tj. informace o exekuci žalovaného, zcela nereálná a žádnými doklady nepodložená částka týkající se jeho měsíčních výdajů u žalobkyně vzbudit minimálně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného vyrovnaně hospodařit a úvěr splácet. Navíc vzhledem k výši splátky 7 000 Kč měsíčně se žalobkyně nezabývala tím, zda má žadatel dostatečnou rezervu na danou splátku a zda jeho hospodaření vykazuje takovou rezervu. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní ohledně tvrzení, že žalovaný disponoval dostatečnými prostředky k úhradě dlužné částky. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v rozhodné době jako neplatnou. 10. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu, přičemž žalovaný dosud ničeho nezaplatil. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 10. 2022 (tedy po uplynutí 7 dnů od odeslání předžalobní výzvy ze dne 17. 10. 2022) do zaplacení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. Soud navíc poukazuje na nepřiměřené ujednání týkající se úroků, které byly sjednány v rozporu se zákonem, neboť smluvní úrok 0,9 % denně představuje úrokovou sazbu 328,5 % ročně. K tomuto soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 %, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy. 12. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky. 13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud v souladu