13 C 37/2023-50 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 24. 2. 2023 ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 17 654,24 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále také„ smlouva“), kterou žalovaný uzavřel dne 17. 11. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný se kromě jistiny zavázal uhradit částku 18 061 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a částku za zpracování zápůjčky. Žalovaný vrátil 6 210 Kč. Zbytek dluhu ani přes výzvu neuhradil. 2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 4. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 17. 11. 2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému přenechala téhož dne v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peníze vrátit včetně částky 18 061 Kč představující úrok ve výši 7 527 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny, garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 8 194 Kč a pojistné ve výši 2 340 Kč, které měl společně s jistinou uhradit v 78 týdenních splátkách po 488 Kč, přičemž poslední splátka měla být dne 16. 5. 2021 ve výši 485 Kč (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil k datu podání žaloby částku 6 210 Kč (jak vyplývá i z tabulky umoření). Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, včetně příloh, právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Podle dopisu ze dne 30. 1. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky a zároveň ho vyzvala k zaplacení dlužné částky. 5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“), a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem. 6. Na předmětnou smlouvu je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne 17. 11. 2019. Žalobkyně však ani po doplnění neprokázala, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129 2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověří. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě žalovaného, kdy jí žalovaný prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr je tedy schopen řádně splácet. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný v době uzavření smlouvy pracoval jako OSVČ (zedník) s čistým měsíčním příjmem 26 832 Kč, byl svobodný, měl jednu vyživovací povinnost a bydlel v nájemním bytě. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny ve výši 3 300 Kč a splátky jiných půjček ve výši 2 000 Kč měsíčně. Údaj o příjmu žalovaného byl podle zákaznické karty ověřen z daňového přiznání za rok 2018. Soudem bylo z úřední činnosti zjištěno, že v době uzavření měl žalovaný další půjčky, které nesplácel a byl i v exekučním řízení, což poskytovatel úvěru nezohlednil (viz rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 120/2020 - 98 031 Kč či exekuční řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 EXE 1743/2020). Navíc v samotné smlouvě je uvedeno, že část peněžní prostředků, konkrétně částka 9793 Kč z poskytnutých 20 000 Kč, bude použita na splacení, resp. refinancování zůstatku celkové dlužné částky z předchozí smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalovaným deklarované odhadované měsíční výdaje 3 300 Kč shledává soud zcela nereálnými a výrazně podhodnocenými, a to mimo jiné i proto, že bydlel v nájemním bytě. Výše uvedené informace, zejména zcela nereálná částka měsíčních výdajů žalovaného a rovněž nutnost refinancování předchozího spotřebitelského úvěru, mohly a měly u žalobkyně vzbudit minimálně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného vyrovnaně hospodařit. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní ohledně tvrzení, že žalovaný disponoval dostatečnými prostředky k úhradě dlužné částky. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v rozhodné době jako neplatnou. 11. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 6 210 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 790 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 790 Kč od 23. 12. 2022 (podle předžalobní výzvy měl žalovaný zaplatit dlužnou částku do 22. 12. 2022, tj. od následujícího dne je v prodlení) do zaplacení podle § 1970 občanského zákoníku. Výše byla stanovena ke dni prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 12. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky. 13. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich ne