13 C 10/2026-19 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 770 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . IČO , IČO, (dále jen „1. právní předchůdkyně“) a žalovaným byla dne 29. 11. 2023 uzavřena Smlouva o úvěru (dále jen „Smlouva“) na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit společně s úrokem ve výši 40 % p. m., tedy částkou 4 000 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení. Smlouva byla následně postoupena na společnost , právnická osoba, . (dále jen „2. právní předchůdkyně“) a následně na žalobkyni. Dluh ani přes výzvu nezaplatil. Žalovaná částka se skládá z nesplácené jistiny, kapitalizovaného úroku ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 770 Kč. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že je smlouva neplatná, žádá vrácení jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. 1. právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným Smlouvu, na základě které žalovanému poskytla bezhotovostně na jeho bankovní účet částku ve výši 10 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dálku přes webové stránky , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . K ověření žalovaným uvedených údajů byl žalovaný povinen poskytnout žalobkyni fotokopii svého dokladu totožnosti, podpis Smlouvy byl přes SMS. Žalovaný měl poskytnuté peníze vrátit včetně poplatku za zprostředkování a úroku 40 %, celkem ve výši 4 000 Kč (jak vyplývá ze Smlouvy). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán. V poslední upomínce ze 30. 3. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru k datu upomínky dle čl. VI. Smlouvy (jak vyplývá z upomínky). Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla dle odst. 4.2. písm. c) Smlouvy sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Pohledávka byla dne , datum, postoupena nejprve na 2. právní předchůdkyně a následně smlouvou ze dne , datum, na žalobkyni (jak vyplývá ze Smluv o postoupení pohledávek), což žalobkyně oznámila žalovanému (jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky) a zároveň vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do tří dnů (dle předžalobní výzvy a podacího lístku ze dne 23. 7. 2025).4. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně při uzavírání Smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného a to poskytnutím výpisů ze svého bankovního účtu a byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . žalovaný tvrdil, že měl příjem ze zaměstnání ve výši 20 837 Kč a měsíční výdaje ve výši 9 000 Kč. Údaje o příjmech a výdajích žalovaného nebyly doloženy, takže není jasné, zda byly řádně zkoumány. Žalobkyně tedy neprokázala ani přes poučení soudu své tvrzení, že 1. právní předchůdkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní coby podnikatelem a žalovaným coby spotřebitelem.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.7. Předmětná smlouva o úvěru tedy nebyla uzavřena platně. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, a se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Ke stejnému závěru vychází i rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).8. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr. Navíc náklady na úvěr ve formě smluvního úroku 40 % p. m. (480 % ročně) je považován za nepřiměřeně vysoký a není v souladu s dobrými mravy, když odkazuje na rozhodnutí např. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 % ročně, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.9. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 29. 7. 2025 do zaplacení podle § 1970 o. z., přičemž výše úroků byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž splatnost soud určil podle předžalobní výzvy a datum prodlení je vypočtené tak, že měl 3 dny na zaplacení. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.10. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku.11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Žalobkyně byla sice z části úspěšná, ale poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení považoval soud za nedůvodné.