30 C 37/2004-682 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Projednávanou žalobou se žalobkyně domáhá na žalované z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu moci veřejné rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/98 Sb.“) zaplacení částky 77.548.833 Kč s příslušenstvím. Škoda ve formě ušlého zisku za období od 1.3.2001 do 31.12.2003 měla žalobkyní zastupovaným výtvarným autorům vzniknout tím, že žalovaná v zákonem stanovené lhůtě neuvedla oprávnění žalobkyně k výkonu hromadné správy práv, jehož byla nositelem dle zák. č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zák. č. 237/1995 Sb.“), do souladu se zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). 2. Žalobkyně tvrdí, že z tohoto důvodu nemohla vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru a výplaty odměn pro jejich nositele, a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001 - 2003 (od 31.3.2001 do 31.12.2003) vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele.Žalobce jakožto kolektivní správce ve smyslu § 95/1 zákona číslo 121/2000 Sb. (dále AutZ) uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva kultury dle zákona č. 82/1998 Sb., který spočívá v tom, že v souladu s dikcí přechodného ustanovení § 106/7 AutZ nevydalo ministerstvo v zákonné 90ti denní lhůtě translantační správní rozhodnutí a vyvolanou nečinností žalobkyně jakožto kolektivního správce ušel autorům zisk z odměn, které jim měly být po vybrání přerozděleny. Ministerstvo kultury naopak k tíži žalobce vydalo předběžné opatření č.j. 16205/2000 ze dne 26.2.2001 spočívající v zákazu disponovat s veškerými peněžními prostředky, které byly vybrány [anonymizováno 9 slov]), o podaném rozkladu v březnu 2001 ministr dosud nerozhodl. Žalobkyně byla ve smyslu zákona č. 237/1995 Sb. hromadným správcem, jemuž příslušelo zastupování osob, kterým příslušelo autorské či jemu příbuzné právo, žalovaný stát vydával v žalobě jím citovaná správní rozhodnutí, kterými znemožnil žalobkyni výkon kolektivní správy, k níž byla a je dle § 95 AutZ oprávněna. 3. Nesprávný úřední postup je v příčinné souvislosti se škodou, jež žalobkyni vznikla v podobě nerozdělených odměn autorům, jejichž práva jakožto kolektivní správce spravoval. Tato škoda je představována majetkovou újmou, kterou spatřuje žalobkyně v tom, že žalobkyni bylo znemožněno vybrat od autorů, jí zastupovaných, odměny za předmětné období (roky 2001 až 2003) a tudíž je ani nemohla mezi jednotlivé autory rozdělit. Částku, představující škodu ve výši nároku uplatněného žalobou, posléze hodlá žalobkyně mezi jednotlivé autory vyplatit. Žalobkyně, jak uvedla např. ve vyjádření z 3.6.2011 (č.l. 219 PV spisu) žaluje jen odměny z neuskutečněného výkonu těch práv, které nevybíral pro totožné autory jiný kolektivní správce a jejich výše je vyčíslena znaleckým posudkem opatřeným doložkou dle § 127 a o.s.ř. (až 2.6.2020) znaleckého ústavu znalecký posudek [číslo] vypracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba], ze dne 10. března 2011, nyní [anonymizována čtyři slova] (dále„ znalecký posudek“ a„ znalec“). 4. Žalobkyni v období od 1.3.2001 do 31.12.2003 nebylo pravomocně uděleno k výkonu kolektivní správy žádné právo dle dřívějšího rozsahu, dne 20.6.2002 nabylo právní moci rozhodnutí ministra kultury 14.6.2002, č.j. 12317/l2001, kterým byla žalobkyni odňata z výkonu správy část autorů obrazové složky audiovizuálních děl v oboru výtvarném pro dále vyjmenovaná práva, ale práv klasických výtvarníků (malířů, sochařů, fotografu a jiných výtvarníků) se nijak nedotklo. K zesouladnění i tohoto práva došlo až v dalších rozhodnutích ministerstva po zrušení nezákonného rozhodnutí ministra kultury ze dne 28.4.2004. Po 1.1.2004 došlo k vydání několika rozhodnutí ministerstva, kterým bylo ministerstvem žalobkyni uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy a které nabyla právní moci (rozhodnutí ministra kultury z 15.1.2004, k čj. [číslo] 2003 a ze dne 6.6.2005, č.j. 8517l2005) a která byla následně zrušena pro nezákonnost. Konečné rozhodnutí o udělení oprávnění bylo žalobkyni vydáno až 5.8.2009. 5. Žalobkyně, ač byla kvalifikovanou výzvou soud opakovaně vyzývána, aby tvrdila jaká konkrétní práva žalobkyní dosud vykonávaná z titulu oprávnění č.j. 5534/97 v důsledku nové právní úpravy v zákoně č. 121/2000 Sb. žalobkyni ex lege zanikla, aniž by žalobkyně musela podat žádost podle § 98 zákona č. 121/2000 Sb. (dále NAZ), a do vydání zesoulaďujícího rozhodnutí tyto nemohla fakticky vykonávat, resp. jaká konkrétní práva žalobkyní dosud fakticky vykonávaná z titulu oprávnění č.j. 5534/97 v důsledku nové právní úpravy podle nového autorského zákona (NAZ) nemohla do vydání zesoulaďujícího rozhodnutí v důsledku nejistoty předjímaného zesoulaďujícího rozhodnutí fakticky vykonávat, konkrétně tato práva neoznačila, pouze obecně tvrdila, že požaduje náhradu za ušlý zisk za nemožnost výkonu práv, když žaluje jen odměny z neuskutečněného výkonu těch práv, které nevybíral pro totožné autory jiný kolektivní správce a jejich výše je vyčíslena znaleckým posudkem, který byl po 9 letech označen dodatečně doložkou podle § 127a o.s.ř. 6. Žalobkyně dále na obdobnou výzvu soudu v podání z 4.10.2010 sdělila, že„ v r. 2000 samostatně vybrala pouze od provozovatelů kabelového přenosu a videopůjčoven 452.873 Kč“. 7. Žalovaná žádá zamítnutí žaloby. Žalobkyně fakticky před a ani po rozhodném období kolektivní správu nevykonávala, resp. ji vykonávala u čtyřech práv, z toho tři vykonávala prostřednictvím jiných kolektivních správců. Vydáním zesouladěného oprávnění v roce 2005 a 2009 se na skutečném výkonu kolektivní správy žalobkyní nic nezměnilo. Žalobkyně stále vykonávala tatáž čtyři práva, a to rozúčtování náhradních odměn z nenahraných nosičů (výběr prostřednictvím [anonymizováno]), rozúčtování náhradních odměn z reprografie (výběr prostřednictvím [anonymizováno]), rozúčtování odměn za provozování TV vysílání (výběr prostřednictvím [anonymizováno]), kabelový přenos (výběr i rozúčtování prováděla sama žalobkyně). Ani po vydání zesouladěných oprávnění v roce 2005 a 2009, ani ke dni vypracování znaleckého posudku žalobkyně nevykonávala: TV vysílání (ADV), vystavování a další veřejné využívání děl (V), odměna za pronájem děl zaznamenaných na zvukově obrazový záznam, právo na sdělování díla veřejnosti, právo na přenos TV vysílání. Přičemž tato práva nevykonávala ani v době 1997 - 31.3.2001 (vyjma práva na provozování díla ze záznamu a jeho přenos (tzv. půjčovné z videokazet v roce 2001). 8. V této věci již rozhodl Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 29.7.2009, č.j. 25 Cdo 1821/2007 zrušil rozsudek zdejšího Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2006, č.j. 13 Co 299/2006 – 97, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.4.2006, č.j. 30 C 37/2004 – 64. Soud prvního stupně tehdy žalobu zamítl na podkladě závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, protože z AutZ pro něj nevyplývá oprávnění za každého poškozeného nositele práv, kterého jako kolektivní správce zastupuje podle §§ 95 až 100 AutZ, uplatňovat nárok na náhradu tvrzené škody. Tento nárok není ani ušlým ziskem, protože kolektivní správa není podnikáním prováděným za účelem dosažení zisku. K odvolání žalobkyně zdejší Městský soud v Praze zaujal názor, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.) tím, že v zákonem stanovené lhůtě nezahájil řízení a nevydal rozhodnutí podle § 106 odst. 7 AutZ. V příčinné souvislosti s tím, však žalobci zisk neušel. Žalobkyně je občanským sdružením vykonávajícím kolektivní správu nevýdělečně, a tak je oprávněn žádat jen náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu však, vzhledem k tomu, že v rozhodném období kolektivní správu nevykonával, nevznikly. AutZ nedává kolektivnímu správci oprávnění domáhat se náhrady škody z důvodu neoprávněného výkonu povinně kolektivně spravovaných práv, kde poškozenými jsou jednotliví nositelé autorských práv. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Nositelé práv kromě toho obdrželi v rozhodné době odměny od jiného kolektivního správce. Nejvyšší soud ČR rozhodujíce o dovolání žalobkyně se postavil na stanovisko, že v tomto sporu jde o náhradu škody vůči státu, který svým nesprávným úředním postupem znemožnil žalobkyně, aby po určitou dobu (zde v rozhodném období) vybírala a přerozdělovala odměny za oprávněné, či neoprávněné užití díla. Žalobkyně v tomto sporu žádá od státu svým jménem a na účet jednotlivých autorů o náhradu ušlého zisku těchto autorů (§ 100 odst. 3 věta první AutZ). Vymáhat pohledávku svým jménem a na účet někoho jiného sice znamená, že jde o vymáhání ve prospěch této jiné osoby, ale do rukou vymáhajícího, který také sám od dlužníka plnění přijímá a tímto plněním zaniká pohledávka a dluh dlužníka. Aktivně legitimován je