18 C 6/2015 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se žalobou soudu doručenou dne 19.1.2015 domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu (i) co do částky 105 000 Kč vznikla v důsledku nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného [MÚN] pod [číslo jednací] a následně [KÚSK] [anonymizováno] [územní celek] jako odvolacím orgánem, a (ii) co do zbývající částky 45 000 Kč kombinací nesprávných úředních postupů spočívajících v tom, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán zvlášť odborně nezpůsobilá a osoba (15 000 Kč), že správní orgán odepřel žalobci možnost vyjádřit se k podkladům řízení (10 000 Kč), že správní orgán nesprávně stanovil lhůty pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu (5 000 Kč), a že nedoručil vyrozumění o právech žalobce ve smyslu ust. §36 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.2.2016 18C 6/2015-27, žalobu v celém rozsahu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.5.2016, č.j.23C /2016, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27.2.2020, č.j. 30Cdo 3587/2018-143, rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 1 v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku přestupkového řízení v částce 105 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladových nárocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. 3. Předmětem tohoto řízení tak zůstává nárok žalobce na zaplacení nemajetkové újmy způsobené mu v částce 105 000 Kč nepřiměřenou délkou přestupkového řízení vedeného [MÚN] pod [číslo jednací] a následně [KÚSK] [anonymizováno] [územní celek] jako odvolacím orgánem. K tomuto nároku žalobce v žalobě uvádí a v průběhu řízení doplňuje, že průtahy v řízení spatřuje v tom, že řízení bylo započato v září 2013, přičemž ve věci bylo vydáno pouze prvoinstanční rozhodnutí (19.12.2013), které doposud nenabylo právní moci, neboť žalobce proti němu podal odvolání. Řízení o podaném odvolání nebylo dosud skončeno a řízení ve věci dopravního přestupku tak již trvá 17 měsíců, což je s ohledem na lhůty stanovené správním řádem nepřiměřeně dlouho. Navíc stále není skončeno. Požadovanou částku 105 000 Kč stanovil podle své úvahy (přiměřeně dle §136 o.s.ř.) a příslušné judikatury Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu ČR. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě po doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nezpochybňuje, že na přestupkové řízení, a tedy i na možnost požadovat zadostiučinění za případnou nepřiměřenou délku řízení se vztahuje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních (dále jen„ Úmluva“), přičemž nemajetková újma má býti presumována. Žalovaná však v předmětné věci zastává názor, že v rámci řízení byl presumovaný vznik nemajetkové újmy dostatečně vyvrácen. Žalovaná především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (sp. zn. III. ÚS 1391/15), z níž dovozuje, že odškodňující soud si má sám posoudit, zda se obviněný dopustil přestupku či nikoli, zvlášť v situaci, kdy řízení bylo zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání. V případě, že by se žalobce měl tvrzeného přestupku dopustit (což vyplývá i z rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu), pak by jeho nejistota spočívala toliko v tom, že bude potrestán za nezákonné jednání. V takovém případě by žalobce, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. z.n 30 Cdo 4387/2015, žádnou nemajetkovou újmu neutrpěl, neboť„ omezí-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.“ Pokud by i přes uvedené soud dospěl k závěru, že žalobci nemajetková újma vznikla, existují na straně žalobce okolnosti, které odůvodňují poskytnutí zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva. Žalobci hrozilo uložení pokuty v maximální výši 2 500 Kč, v prvoinstančním rozhodnutí mu bylo uloženo uhradit 1 700 Kč, tyto částky jsou ve zjevném rozporu s žalobcem požadovanou částkou 105 000 Kč. Žalovaná opět odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, podle kterého zadostiučinění poskytované za nepřiměřeně dlouhé řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem řízení pro poškozeného. V době, kdy došlo k zániku odpovědnosti za přestupek (29.7.2014), je nepochybné, že žalobce případnou nejistotu ohledně výsledku řízení již pociťovat nemohl. Současně je s podivem, že žalobce řízení, ve kterém nebyl po dobu dvou let učiněn jediný úkon, nijak neurgoval. I tato nečinnost žalobce poukazuje na skutečný význam řízení pro žalobce, který by se v případě nejistoty o výsledek řízení jistě zasadil o jeho co nejrychlejší průběh. I těchto důvodů žalovaná konstatuje, že pokud nebude žaloba zamítnuta, je namístě poskytnout přiměřené zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva. 5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění: 6. Dne 29.7.2013 byl žalobce zadržen hlídkou policie ČR v rámci dodržování dohledu nad Besip, přičemž kontrolou dodržování stanovených rychlostí v obci byla žalobci radarem v obci [obec] naměřena rychlost 65 km/h. Žalobce tak překročil v obci dovolenou rychlost. Dechovou zkoušku přístrojem Drager 7510 měl řidič negativní, oznámení o spáchání přestupku odmítl podepsat (úřední záznam PČR, krajské ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor [obec] z 29.7.2013 ze spisu vedeného [MÚN] pod [číslo jednací]). Přípisem ze dne 28.8.2013 [MÚN], odbor správních činností, žalobci oznámil zahájení přestupkového řízení podle §67 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a předvolal žalobce na jednání na 19.9.2013 (cit. dokument založený ve spisu vedeného [MÚN] pod [číslo jednací]). Dne 18.9.2013 se žalobce k věci vyjádřil, následně, dne 19.9.2013 proběhlo jednání, při kterém žalobce zpochybnil, že by jel vyšší než dovolenou rychlostí (mimo jiné poukázal na to, že v obci byla umístěna přechodná dopravní značka povolující rychlost 70 km/h), k prokázání čehož navrhl předvolat svědky. [MÚN] následně předvolal navržené svědky, učinil dotaz na příslušný správní orgán ohledně umístění přechodné dopravní značky, přičemž po provedeném dokazování vydal dne 19.12.2013 rozhodnutí [číslo jednací], kterým žalobce uznal vinným z přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a uložil mu pokutu ve výši 1 700 Kč a náhradu nákladů řízení (spis vedený [MÚN] pod [číslo jednací], cit. rozhodnutí). Proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu podal žalobce dne 22.1.2014 odvolání, které bylo [MÚN] předáno k vyřízení [KÚSK] [anonymizováno] [územní celek] dne 28.1.2014 (spis vedený [MÚN] pod [číslo jednací], cit. podání). Dne 16.3.2015 [MÚN] sdělil Ministerstvu vnitra k jeho žádosti, že do dnešního dne nebylo vydáno rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí [MÚN] ze dne 19.12.2013, [číslo jednací] (spis vedený [MÚN] pod [číslo jednací], cit. dokument). Dne 21.7.2014 žalobce uplatnit u Ministerstva dopravy nárok na náhradu škody, jež je řešena i v tomto řízení (uplatnění nároku na náhradu škody z 21.7.2014). 7. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedená shodná či nesporná tvrzení účastníků, jakož i o shora uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Další dokazování soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. 8. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené 9. Po právní stránce posoudil soud danou věc následujícím způsobem: 10. Podle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zák. o odpov. za škodu“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. 11. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. o odpov. za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 12. Podle ust. § 31a