35 C 43/2018-126 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se domáhá nároku na zaplacení částky 104 638 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení o obnovu ve věci dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v [obec] ze dne 8. 4. 2004 [číslo] [číslo jednací] na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999 (dále jen„ předmětné řízení“), které probíhalo jak před správními orgány, tak před správními soudy. Částku 104 638 Kč představuje zadostiučinění ve výši 22 921 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou v řízení před správními orgány a zadostiučinění ve výši 81 717 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou v řízení před správními soudy. Příslušenství je tvořeno zákonným úrokem z prodlení. 2. Žaloba je založena na tvrzení, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 21. 5. 2013, kdy žalobce podal u Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj návrh na obnovu řízení, a skončilo dne 28. 7. 2017, kdy byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu. Celková délka předmětného řízení tak činila 4 roky, 2 měsíce a 7 dní. V předmětném řízení bylo vydáno několik rozhodnutí. Prvním z nich bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 [číslo jednací], jímž byl návrh na obnovu zamítnut. Druhým z nich bylo rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 [číslo jednací], jímž bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství změněno pouze co do opravy chybně uvedeného čísla jednacího a v ostatním zůstalo beze změny. Třetím z nich byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 31 Af 63/2014-63, jímž byla zamítnuta žalobcova žaloba proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství. Čtvrtým z nich byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 10 Afs 261/2016-37, jímž byla zamítnuta žalobcova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně. První průtah v řízení před správními orgány (21. 6. 2013 až 17. 12. 2013) spočíval v tom, že rozhodnutí Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj o návrhu na obnovu bylo vydáno 17. 12. 2013, tj. po uplynutí 6 měsíců a 27 dnů, přičemž návrh na obnovu byl podán dne 21. 5. 2013. Druhý průtah v řízení před správními orgány (28. 2. 2014 až 22. 7. 2014) spočíval v tom, že rozhodnutí Generálního finančního ředitelství o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj bylo vydáno 22. 7. 2014, tj. po uplynutí 5 měsíců a 22 dnů, přičemž odvolání bylo podáno 30. 1. 2014. Následné řízení před správními soudy probíhalo téměř 3 roky, tj. od 15. 9. 2014, kdy byla podána správní žaloba u Krajského soudu v Brně, do 28. 7. 2017, kdy došlo k doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně. K vydání rozsudku Krajského soudu v Brně došlo 21. 9. 2016, tj. po více jak 2 letech od podání správní žaloby, což je ničím neodůvodnitelný průtah. O následné kasační stížnosti podané dne 4. 11. 2016 rozhodl Nejvyššího správní soud 20. 7. 2017, tj. téměř po roce. V předmětném řízení se jednalo o vyměření daně ve výši 707 792 Kč, což je částka značně vysoká. Žalobce očekával, že o obnově bude v předmětném řízení rozhodnuto v krátké době a s touto částkou bude moci počítat. V důsledku nepřiměřené délky předmětného řízení žil v nejistotě ohledně vrácení této částky a zažíval obavy, úzkost a stres, což se projevilo jak v jeho osobním a rodinném životě, kdy se obával, zda rodině dokáže vytvořit potřebné materiální zázemí, tak v jeho majetkové sféře, kdy musel řadu svých finančních záležitostí odkládat. V důsledku stresů prodělal mrtvici a jeho zdravotní stav je neustále špatný. Toto vše se pak negativně projevilo snížením kvality jeho života. 3. Žalobce navrhl k důkazu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 [číslo jednací], rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 [číslo jednací], rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 31 Af 63/2014-63, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 10 Afs 261/2016-37, dopisy ze dne 11. 11. 2017 a 13. 4. 2018, spis Odvolacího finančního ředitelství [číslo jednací] (aktuálně vedený pod [číslo jednací]), spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 63/2014, svůj účastnický výslech, výslechy svědků [jméno] [příjmení] (manželky) a MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce] (syna), od nichž posléze ustoupil, čestná prohlášení [jméno] [příjmení] (manželky) a MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce] (syna), jakož i svoji zdravotnickou dokumentaci. 4. Žalovaná nárok žalobce neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. 5. V rekapitulaci žalobcova daňového řízení žalovaná zmínila, že Finanční úřad v [obec] (od 1. 1. 2013 Územní pracoviště v [obec]) vydal dne 8. 4. 2004 dodatečný platební výměr, jímž žalobci dodatečně vyměřil daň ve výši 707 792 Kč (žalobci doručeno dne 3. 5. 2004). O podaném odvolání ze dne 16. 5. 2004 (a jeho doplnění ze dne 23. 5. 2004) rozhodlo Finanční ředitelství v [obec] rozhodnutím ze dne 21. 12. 2004 tak, že jej zamítlo. Dne 21. 5. 2013 přijal Finanční úřad pro [anonymizováno] kraj písemnost označenou jako návrh na obnovu daňového řízení, kterou se žalobce domáhal obnovy řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v [obec] ze dne 21. 12. 2004 Stanovisko k podanému návrhu bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství postoupeno dne 8. 7. 2013. Dne 6. 11. 2013 obdrželo Odvolací finanční ředitelství podklady, které si předtím vyžádalo na Finančním úřadu pro [anonymizováno] kraj. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013 Odvolací finanční ředitelství návrh žalobce na obnovu daňového řízení zamítlo (žalobci bylo doručeno dne 30. 12. 2013), neboť bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení podle ustanovení § 119 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Dne 10. 1. 2014 se na Odvolací finanční ředitelství dostavila k nahlédnutí do daňového spisu [jméno] [příjmení], narozena dne 25. 11. 1988, bytem [adresa], jako zplnomocněná zástupkyně žalobce na základě plné moci ze dne 7. 1. 2014, o čemž byl sepsán protokol. Dne 30. 1. 2014 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013, které avšak bylo adresováno a doručeno Generálnímu finančnímu ředitelství, což bylo v rozporu s ustanovením § 109 odst. 3 daňového řádu. Dne 5. 2. 2014 bylo odvolání postoupeno Odvolacímu finančnímu ředitelství jako příslušnému správci daně k vedení řízení o odvolání (§ 75 a § 109 odst. 3 daňového řádu). Odvolací finanční ředitelství dne 10. 4. 2014 postoupilo odvolání společně s předkládací zprávou zpět Generálnímu finančnímu ředitelství. Dne 7. 7. 2014 obdrželo Odvolací finanční ředitelství dotaz Okresního soudu v Teplicích ve věci nabytí právní moci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013. Generální finanční ředitelství rozhodlo o odvolání dne 22. 7. 2013 (žalobci doručeno dne 24. 7. 2014). Žalobce se s výsledkem řízení o odvolání neztotožnil a dne 15. 9. 2014 podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 zamítl. Žalobcem podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 zamítnuta. 6. Dále žalovaná argumentovala tím, že předmětné řízení, které se týká zjištění a stanovení daně, v sobě neobsahuje rozhodování o soukromoprávním závazku, a jde tedy o řízení s výsostně veřejnoprávním charakterem, a proto s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nepůjde o řízení, na které by dopadalo ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a svobod (dále jen„ Úmluva“) a ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobce je tak povinen prokázat jak existenci tvrzeného nesprávného úředního postupu, tak vznik tvrzené újmy, jakož i příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené újmy. Co se týká daňového řízení, takto lze posoudit toliko z pohledu existence průtahů. Co se týká řízení vedeného před správními soudy, je irelevantní se k němu jakkoli vyjadřovat. Lze jen dodat, že zde byl žalobce neúspěšný. 7. Žalovaná poukázala rovněž na to, že daňový řád v ustanovení § 262 uvádí, že správní řád se při správě daní nepoužije. To však nezbavuje správce daně povinnosti postupovat rychle a bez zbytečných průtahů. V předmětném řízení pak správci daně podpůrně sloužil jako podklad pro vyřízení jednotlivých podání Pokyn č. MF-1 č. j. MF-96484/2012/904, o stanovení lhůt při správě daní. Účel tohoto pokynu spočíval v tom, aby správce daně postupoval v souladu se základními zásadami správy daní bez zbytečných průtahů a principy dobré správy. Orgány finanční správy těmto