38 C 151/2016-263 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 4. 2013 po jejím částečném zpětvzetí a navazujícím částečným zastavením řízení usneseními zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 38 C 151/2016-248, a ze dne 30. 9. 2021, č. j. 38 C 151/2016-257, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 19 820 492,19 Kč s příslušenstvím. 2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně nepřetržitě existuje od svého založení v roce 1968. To bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 3. 2002, č. j. 8 C 142/2001-238, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2002, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č. j. 26 C 290/2002-23, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2003. Oba soudy shodně potvrdily, že žalobkyně registrovaná Ministerstvem vnitra České socialistické republiky dne 17. 11. 1968 pod [číslo jednací] nikdy nezanikla. Pouze jí bylo znemožněno rozvíjet svou činnost od roku 1970 do listopadu 1989 v důsledku politického tlaku za stavu, kdy nelze hovořit o demokratickém zřízení (§ 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Žalobkyně se rozhodla ve své činnosti pokračovat v prosinci 1989 v návaznosti na změněnu politických poměrů. 3. Úkony, jimiž byla žalobkyně zbavena svého majetku, jsou nezákonné a neplatné, neboť k nim došlo na základě usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa („ ÚV KSČ“) o vytvoření jednotné organizace dětí a mládeže pod názvem Socialistický svaz mládeže („ SSM“). O ukončení činnosti žalobkyně ke dni 16. 10. 1970 bylo rozhodnuto v rozporu se stanovami Sdružení organizací dětí a mládeže („ SODM“) neoprávněnými orgány, a to opatřeními sekretariátu Rady SODM ze dne 26. 5. 1970 a předsednictva Rady SODM ze dne 16. 6. 1970. Došlo i k majetkoprávní likvidaci žalobkyně, neboť ta musela na základě výše uvedeného usnesení ÚV KSČ realizovaného sekretariátem SODM schválením dokumentu„ Postup při ukončení činnosti jednotlivých dětských a mládežnických organizací a zásady pro jejich majetkoprávní likvidaci“ ze dne 26. 5. 1970 SSM předat v rozporu i s tehdy platnou právní úpravou veškerý movitý a nemovitý majetek. Takto byly předány i finanční prostředky v celkové výši 19 820 492,19 Kč, které se nacházely na kontech hospodářských zařízení žalobkyně. 4. V roce 1970 byla žalobkyně Ministerstvem vnitra neoprávněně vymazána z rejstříku společenských organizací, čímž jí bylo znemožněno v další činnosti. V tomto je třeba spatřovat nesprávný úřední postup státu. Další nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup spočívá v tom, že Ministerstva vnitra po změně společenských poměrů v roce 1989 odmítlo provést registraci původní organizace. Místo toho žalobkyni zaregistrovalo jako novou organizaci. Tím neměla žalobkyně doloženou právní kontinuitu. Žalovaná dále nesprávně aplikovala ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky („ zákon o navrácení majetku SSM lidu ČSFR“), když na základě něj převzala majetek žalobkyně. 5. Kdyby stát žalobkyni v 70. letech minulého století nezrušil, nezakázal jí činnost, nepřipravil ji o movitý a nemovitý majetek a aplikací zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR si jej ještě nepřivlastnil, nevznikla by žalobkyni škoda na finančních prostředcích v celkové výši 19 820 492,19 Kč na účtech jejích hospodářských zařízení. Zabavené finanční prostředky již nelze žalobkyni navrátit, neboť SSM zanikl, a nemůže být tedy ani pasivně legitimován. SSM musel v souladu se zákonem o navrácení majetku SSM lidu ČSFR peněžní prostředky vydat státu do 30 dnů od jeho účinnosti (účinnost od 1. 1. 1991). Žalobkyně se proto domáhá náhrady této částky na státu jakožto škody způsobené ke dni 16. 10. 1970 (datum nezákonného ukončení činnosti žalobkyně, viz doplnění žaloby ze dne 2. 9. 2021) uvedeným nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím, a to se zákonným úrokem z prodlení. Ten žalobkyně požaduje ode dne sepsání žaloby, tj. od 23. 4. 2013. 6. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok na náhradu škody nebyl předběžně uplatněn u příslušného úřadu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) („ ZoOŠ 1998“), je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. 7. Na základě žalobních tvrzení nelze učinit jednoznačný závěr, ze kterého nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, žalobkyně odvozuje vznik tvrzené škody. Žalobkyně označila možných nesprávných úředních postupů či nezákonných rozhodnutí hned několik. Je tak třeba uzavřít, že z žaloby nevyplývá, že by byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem státní moci. 8. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že rejstřík společenských organizací, ze kterého byla vymazána, vedlo Ministerstvo vnitra a následně to bylo opět Ministerstvo vnitra, které odmítlo provést registraci původní organizace. Převzetí majetku po roce 1970 je pouze důsledkem toho, že subjekt zanikl (ať již v souladu se zákonem či protiprávně) a majetek musel tedy mít nového vlastníka. Pokud tedy nezákonná rozhodnutí vydalo Ministerstvo vnitra, mělo by za stát v tomto řízení jednat. 9. Žalovaná dále uplatnila námitku promlčení. Uplatňovaný nárok totiž musí být promlčen nejenom v režimu ZoOŠ 1998, ale i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. I v případě, že bychom otázku promlčení posuzovali dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem („ ZoOŠ 1969“), který byl účinný v době, kdy žalobcem tvrzená nezákonná rozhodnutí byla Ministerstvem vnitra vydána, bylo by třeba uplatněné nároky považovat za promlčené. Posledně uvedený zákon upravuje promlčecí lhůty v § 22. Právo na náhradu škody se podle něj promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. V odst. 2 je pak uvedeno, že nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Lhůta 10 let je tedy lhůtou nejzazší, za kterou již nelze pokračovat. I kdybychom vzali pozdější rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 3. 1990, muselo promlčení nastat nejpozději dne 1. 3. 2000. Vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, ve kterém posledně uvedený soud odmítl tvrzení žalobkyně, že jí promlčecí lhůta k uplatnění nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem začala běžet až od pravomocného rozhodnutí soudu o určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem. 10. Pokud žalobkyně uplatňuje nesprávný úřední postup spočívající v nesprávné aplikaci zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR, nelze toto akceptovat, neboť stát v daném případě při převzetí majetku SSM nevystupoval vrchnostensky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014). Povinnost povinného vydat majetek dle zákona o navrácení majetku SSM lidu ČSFR navíc vyplývala přímo ze zákona a stát byl povinen jej převzít. Předmětem řízení tedy není nárok na náhradu škody. Věc je třeba řešit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V tom případě ovšem toto řízení není osvobozeno od soudního poplatku. 11. Žalovaná poukazuje rovněž na skutečnost, že jak nárok uplatněný podle ZoOŠ 1998, tak i případný nárok dle žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je obcházením restitučních předpisů vydaných po roce 1990. 12. Z hlediska zjišťování skutkového stavu soud považoval za podstatné, že v projednávané věci byla žalovanou vznesena námitka promlčení. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a relevantní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020) se proto primárně soustředil na zjištění skutkových okolností relevantních pro posouzení opodstatněnosti této námitky a jejího souladu s dobrými mravy. 13. Takto byla činěna následující zjištění o skutkovém stavu: Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 7. 11. 1968, [číslo jednací], byl podle § 2 zákona č. 68/1951 Sb. schválen organizační řád (stanovy) žalobkyně. Orgánem povolaným k rozhodování o ukončení činnosti žalobkyně byla její národní konference. Ta však v roce 1970 o tomto nerozhodovala a nebyla pro tyto účely svolána. Činnost žalobkyně byla ukončena závěrečným usnesením Českomoravské rady SKM („ ČMR SKM“) ze dne 7. 6. 1970, v němž je uvedeno, že ukončení činnosti žalobkyně jako celku a odebrání právní subjektivity se stanovuje ke dni 30. 9. 1970 s tím že do tohoto termínu musí být hospodářská zařízení předána