38 C 146/2018 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 487 384 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně je provozovatelem městské hromadné dopravy na území [územní celek], [územní celek] a [územní celek]. V roce 2005 požádala o poskytnutí dotace ve výši 60 295 000 Kč na projekt„ Modernizace a rozvoj MHD ve [obec] a [obec] využitím specifického vozového parku“ ze Společného regionálního operačního programu realizovaného v letech 2004 2006. 2. Dotace byla poskytnuta v roce 2006 Ministerstvem pro místní rozvoj („ MMR“) na základě rozhodnutí MMR o účasti státního rozpočtu a strukturálních fondů EU na financování akce žalobkyně ze dne 1. 2. 2005, [číslo jednací] („ rozhodnutí o dotaci“). Žalobkyně dále uzavřela dne 15. 4. 2005 s Českou republikou smlouvu o financování projektu Společného regionálního operačního programu, k níž byly následně uzavřeny dva dodatky, první ze dne 12. 9. 2005 a druhý ze dne 19. 4. 2006. Díky poskytnuté dotaci žalobkyně nakoupila 8 ks specifických dopravních prostředků. Rozhodnutí o dotaci obsahovalo tři monitorovací ukazatele. Jedním z nich byl nárůst počtu přepravovaných osob o 0,1 %. 3. Poté co došlo k vynětí předmětné dotace z dotačních prostředků EU a převedení jejího čerpání do národních zdrojů, začalo MMR ve vztahu k žalobkyni dovozovat porušení dotačních podmínek a nesprávně provedenou veřejnou zakázku. MMR podalo v říjnu 2010 podnět Finančnímu úřadu ve [obec] („ správce daně“) na porušení rozpočtové kázně ze strany žalobkyně spočívající v tom, že nesplnila monitorovací ukazatel zvýšení počtu přepravovaných osob všemi typy dopravy na Zlínsku a jedna z monitorovacích zpráv byla předložena o pár dní později. Současně však uvedlo, že podle něj se o závažná porušení nejedná. Jiná pochybení ze strany žalobkyně nebyla shledána, a bylo dovozeno, že dotace byla použita správně a v souladu se svým účelem. 4. Správce daně zahájil na podkladě podnětu MMR u žalobkyně dne 15. 11. 2010 kontrolu skutečností rozhodných pro stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně protokolem o ústním jednání ze dne 15. 11. 2010, [číslo jednací]. Kontrola byla ukončena dne 22. 11. 2011, protokolem o projednání a předání zprávy [číslo jednací]. 5. Dne 26. 1. 2012 vydal správce daně platební výměr [číslo] [číslo jednací], na odvod za porušení rozpočtové kázně, kterým vyměřil žalobci odvod do státního rozpočtu ve výši 60 295 000 Kč („ platební výměr [číslo]“). Proti platebnímu výměru na odvod podala žalobkyně dne 30. 1. 2012 odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, [číslo jednací], („ odvolací rozhodnutí“) tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. 6. Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č.j. [číslo jednací], odvolací rozhodnutí zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku podal odvolací orgán kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č.j: [číslo jednací], kasační stížnost zamítl a rozsudek Krajského soudu v Brně potvrdil. 7. Odvolací finanční ředitelství v Brně („ OFŘ“) rozhodnutím ze dne 26. 11. 2015, [číslo jednací], změnilo platební výměr [číslo] tak, že namísto odvodu ve výši 60 295 000 Kč vyměřilo odvod ve výši 4 721 099 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 25. 1. 2016 další správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. 8. Na základě platebního výměru [číslo] vydal správce daně platební výměr [číslo] ze dne 26. 10. 2012, [číslo jednací], („ platební výměr [číslo]“) na penále za prodlení s odvodem, a to ve stejné výši. Žalobkyně se proti výměru [číslo] odvolala a podáním ze dne 25. 12. 2012 doplnila odůvodnění. OFŘ svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací], (tedy cca po roce a půl) platební výměr o [číslo] potvrdilo a odvolání zamítlo. 9. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 16. 6. 2014 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně vedenou pod sp. zn. [spisová značka] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 rozhodnutí OFŘ ze dne 11. 4. 2014, [číslo jednací], zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. 10. OFŘ rozhodnutím ze dne 5. 2. 2016, [číslo jednací], platební výměr [číslo] změnilo tak, že vyměřilo penále ve výši 4 721 099 Kč. 11. Proti němu podal žalobce dne 2. dubna 2016 správní žalobu vedenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. 12. Jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“), žalobkyně označila jednak odvolací rozhodnutí, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2014, č.j: [číslo jednací]. V návaznosti na to navíc OFŘ změnilo i platební výměr [číslo]. I ten je proto třeba považovat za nezákonné rozhodnutí dle § 8 z. o. š. 13. Výše uvedené rozsudky správních soudů a výsledné rozhodnutí OFŘ, které bylo vázáno právním názorem soudů, jsou také rozhodnutími ve smyslu § 8 odst. 1 z. o. š. Navíc ve věci došlo též k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení a jeho nepřiměřené délce. 14. Žalobkyně dále bez bližší specifikace uvádí, že jí zejména z důvodu nezákonného rozhodnutí ve věci odvodu a penále z odvodu, v druhé řadě pak z důvodu jeho nepřiměřené délky a průtahů, vznikla škoda spočívající ve vynaložených nákladech řízení, a to zejména nákladech na právní zastoupení. 15. Žalobkyně takto vynaložila částku 487 384 Kč, a to na smluvní odměnu jejího právního zástupce dle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 18. 2. 2008. Uvedená odměna je kalkulována na základě hodinové sazby 2 500 Kč Náklady vzniklé v řízení před správními soudy jsou takto uplatňovány toliko v rozsahu nad rámec mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění („ a. t.“). V daném rozsahu totiž již byly žalobkyni uhrazeny v rámci příslušného soudního řízení. Pro bližší specifikaci předmětných nákladů právního zastoupení žalobkyně odkázala na přiložené vyúčtování úkonů. 16. Žalobkyně uplatnila žalovaný nárok na náhradu škody u žalované výzvou ze dne 2. 5. 2017. Žalovaná na žádost odpověděla stanoviskem ze dne 9. 10. 2017 (doručeno stejný den). Uvedla, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši 5 200 Kč za čtyři úkony právní služby (uvádí však jen dva - převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání + náhrada hotových výdajů), bez bližšího zdůvodnění odmítnutí všech ostatních úkonů. Nárok však ve výsledku zcela odmítla, neboť žalobkyni již byl přiznán úrok dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, v platném znění („d. ř.“), za neoprávněné jednání správce daně, který se započítává na náhradu této škody. Tento úrok přitom požadovanou částku náhrady škody převyšuje. 17. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapitulovala průběh předmětného řízení. K uplatněnému nároku na náhradu škody uvedla, že platební výměr [číslo] který byl změněn rozhodnutím OFŘ ze dne 26. 11. 2015, [číslo jednací], a odvolací rozhodnutí, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. [číslo jednací], je skutečně namístě považovat za nezákonná rozhodnutí dle § 8 z. o. š. 18. Dále žalovaná upozornila, že v souladu s § 31 odst. 1 z. o. š. mohou být kompenzovány pouze náklady řízení, které byly žalobkyní účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Dle § 31 odst. 2 z. o. š. může žalobkyně náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměla možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže jí náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Navíc pokud jde o náklady právního zastoupení, mohou tyto být v souladu s § 31 odst. 3 z. o. š. přiznány pouze ve výši mimosmluvní odměny dle a. t. Tezi žalobkyně, že by měla být kompenzována veškerá smluvní odměna, kterou svému právnímu zástupci vyplatila, proto nelze přijmout (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). 19. Dále upozornila na judikaturu Ústavního soudu, podle níž„ (n) árokem na náhradu škody ostatně nelze - v principu - "zaplnit mezeru", jež může být vnímána jako důsledek toho, že konkrétní procesní předpis neumožňuje rozhodnout o nákladech řízení, jež v jím upraveném řízení vznikly“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1595/11). Dále se v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 302/07, podává:„ Újmy, které stěžovatel tvrdí (a jejichž náhrady se dožad