63 C 275/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9 801 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou Smlouvu o poskytnutí služby Elektromobilita [číslo] ze dne 31. 1. 2017, jejímž předmětem bylo poskytnutí sjednaných služeb zahrnujících možnost dobíjet za sjednaných podmínek elektrické vozidlo v jednotlivých dobíjecích stanicích žalobkyně prostřednictvím žalobkyní poskytnuté čipové karty a dále přístup na webové stránky žalobkyně, včetně přístupu k informacím o využívání infrastrukturní sítě žalovanou. Žalovaná se smlouvou zavázala za poskytované služby hradit sjednanou úplatu stanovenou vždy aktuálně platným ceníkem, kdy fakturačním obdobím bylo kalendářní popoletí. V souladu s platným ceníkem žalobkyně účtovala žalované úplatu 2 700 Kč bez DPH za kalendářní pololetí a kartu, a to fakturou [číslo] splatnou 23. 7. 2018, fakturou [číslo] splatnou 22. 7. 2019 a fakturou [číslo] splatnou 21. 1. 2020, všechny na částku 3 267 Kč. Žalovaná dlužné částky nezaplatila, přestože byla o zaplacení několikrát upomínána. Žalobkyně požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení vždy ode dne následujícího po splatnosti faktur. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: 4. Soud měl ze Smlouvy o poskytnutí služby Elektromobilita [číslo] ze dne 31. 1. 2017 za prokázané, že se jí žalobkyně, jako poskytovatel služby Elektromobilita a provozovatel sítě dobíjecích stanic pro dobíjení elektrických vozidel, zavázala poskytnout žalované specifikované služby, zejména možnost dobíjet v jednotlivých dobíjecích stanicích infrastrukturní sítě elektrické vozidlo prostřednictvím čipové karty a poskytnout k tomuto účelu žalované 1 kus čipové karty. Nedílnou součástí smlouvy jsou též [ulice] podmínky služby Elektromobilita, Ceník služby elektromobilita a Předávací protokol. Z předávacího protokolu ze dne 31. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaná svým podpisem stvrdila převzetí 1 kusu čipové karty [číslo] vztahující se ke shora uvedené smlouvě. Z předložených Ceníků soud zjistil, že za poskytování služeb byla mezi účastníky smlouvy sjednána cena 2 700 Kč bez DPH za kalendářní pololetí a kartu (viz. Ceník služby elektromobilita účinný od 1. 1. 2017, Ceník služby elektromobilita účinný od 1. 1. 2018 a Ceník služby elektromobilita účinný od 1. 1. 2019). V souladu s uzavřenou smlouvou žalobkyně vystavila celkem 3 faktury, a to dne 2. 7. 2018 fakturou [číslo] splatnou 23. 7. 2018, dne 1. 7. 2019 fakturou [číslo] splatnou 22. 7. 2019 a dne 31. 12. 2019 fakturou [číslo] splatnou 21. 1. 2020, všechny na částku 3 267 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou opakovaně k úhradě dlužných částek vždy několika upomínkami a nakonec i prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 18. 6. 2021. 5. Podle § 1724 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Podle § 1725 občanského zákoníku je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. 6. Vzhledem k tomu, že účastníci v uzavřené smlouvě o poskytování služby elektromobilita dostatečně určili předmět svých závazků, žalobkyně vystavila faktury v souladu se smlouvou, byla žalovaná povinna zaplatit dohodnutou částku, což neučinila. Žalobkyně je proto oprávněna požadovat po žalované dlužnou částku. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 726 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky včetně DPH ve výši 126 Kč.