26 C 193/2022-51 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 15.11.2022 se žalobkyně domáhá na soudu vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 52 000 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalobkyně zahájila dle 30. 8. 2078 řízení před finančním arbitrem, vedené pod spis. zn. FA/SR/ZP [číslo]. Předmětem řízení, které bylo vedeno proti společnosti [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), bylo určení neplatnosti smlouvy Životního pojištění a vydáni bezdůvodného obohacení včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení. Prvoinstanční řízeni před finančním arbitrem bylo ukončeno nálezem finančního arbitra č. j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 3.9.2019, kterým finanční arbitr žalobkyni nárok nepřiznal. Žalobkyně podala proti nálezu námitky Tyto námitky finanční arbitr rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/ZP [číslo] ze dne 14. 10. 2019 zamítnul. Rozhodnutím o námitkách bylo řízeni před finančním arbitrem pravomocně skončeno. Řízení před finančním arbitrem trvalo od 30. 8. 2018 do 14. 10.2019, tedy 13,5 měsíce. Žalobkyně s rozhodnutím finančního arbitra nesouhlasila, a proto proti němu podala dne 1.11.2019 žalobu podle ustanovení s 244 a násl. o.s.ř. Soud o žalobě rozhodl svým rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 16 C 25/2019-107, kterým žalobu zamítl. Žalobkyně podala proti rozsudku dne 10. 11. 202l odvolání, nicméně [právnická osoba] po nařízení jednání odvolacího soudu veškeré plnění požadované žalobkyní uhradila a tudíž žalobkyně vzala svou žalobu dne 29.3.2022 zpět a odvolací soud svým usnesením č. j. 29 Co 481/2021-154 dne 26.4.2022 řízení zastavil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Řízení před soudy obou stupňů trvalo od 1. 11. 2019 do 26.4.2022, tedy více než 2,5 roku. Celková délka správního a navazujícího soudního řízení činí více než 44 měsíců. Žalobkyně spolu s návrhem na zahájení řízení předložila finančnímu arbitrovi veškeré nezbytné podklady k řízení, zejména pojistnou smlouvu, příslušné pojistné podmínky, jakož i výzvu instituci. Jak vyplývá z později vydaného nálezu, svůj závěr o neplatnosti pojistné smlouvy finanční arbitr opírá právě a jen o pojistné smlouvy a příslušné pojistné podmínky, za nejzazší datum shromáždění podkladů lze případně považovat doručení vyjádření instituce dne 19. 11.2018, v rámci kterého instituce poskytla veškeré podklady, které nebyly součástí návrhu na zahájení řízení. Žalobkyně tedy důvodně očekávala, že finanční arbitr rozhodne spor bez zbytečného odkladu, nejpozději v zákonné 90 denní lhůtě od shromáždění podkladů, tj. od předložení bezvadného spisu, případně ve lhůtě prodloužené v souladu se zákonem. Dle názoru žalobkyně začala finančnímu arbitrovi běžet lhůta k vydání nálezu dne 20.11.2018, tj. den následující po doručení vyjádření instituce a nález měl tak být vydán dne 18. 2.2019. Finanční arbitr však v zákonné lhůtě nerozhodl a nález vydal až 3.9.2019, a to v návaznosti na výzvu žalobkyně ze dne 28. 8. 2019 k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Celková doba od zahájeni řízeni do vydání nálezu tak nebyla dle názoru žalobkyně přiměřená. Proti nálezu podala žalobkyně dne 16. 9. 2019 své námitky, o kterých rozhodl finanční arbitr v zákonné lhůtě dne 14. 10.2019. Žalobkyně uzavírá, že finanční arbitr nevydal nález v přiměřené lhůtě a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud jde o soudní řízení, žaloba byla soudu prvního stupně doručena dne 1.11. 2019. Dne 23. 1. 2020 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k vyjádření instituce k žalobě, což učinila přípisem ze dne 7.2.2021. Dne 25. 8. 2020 žalobkyně zaslala soudu žádost o sdělení stavu řízeni. Zřejmě v návaznosti na tuto žádost bylo žalobkyni zasláno dne 7. 9. 2020 vyjádření finančního arbitra k žalobě, nicméně k nařízení prvního jednání ve věci došlo až dne 6. 11. 2020, tedy více než rok po podání žaloby, přičemž toto jednáni nařízené na 4.3.2021 bylo následně odročeno na neurčito, přičemž v rámci odročení bylo uvedeno:,,Důvodem odročení jednání je stáž soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] na MS [obec] od 1. 2. 202l.“ Následně došlo k nařízení prvního jednání ve věci na den 5. 10.2021, kdy na tomto jednání došlo k vydání rozsudku. Řízení před soudem prvního stupně tedy trvalo více než 23 měsíců, a to za situace, kdy skutkový stav zjištěný finančním arbitrem byl nesporný. Ze soudního spisu rovněž vyplývá, že soud prvního stupně byl řadu měsíců zcela nečinný a nevykazoval ani formální činnost, ačkoliv byla na tuto žalobkyní dotazován, a rovněž došlo minimálně jednou k odročení nařízeného jednání zcela zjevně z důvodů na straně soudu prvního stupně, přičemž žalobkyně nepovažuje nepochybně předem známou stáž soudce za legitimní důvod odročení nařízeného jednání. Rozsudek byl žalobkyni doručen dne 1. 11. 2021 a ta proti němu podala své odvolání dne 10. 11. 2021, přičemž k odeslání spisu došlo dne 16. 12.2021 a k nařízení jednání odvolacího soudu došlo dne 30. 2.2021 na den 31.3. 2022. V návaznosti na uhrazení žalované částky došlo ke zpětvzetí žaloby žalobkyní dne 29. 3. 2022 a k zastaveni řízení u odvolacího soudu dne 26. 4. 2022. Řízení před soudem druhého stupně tedy trvalo 5 měsíců. Žalobkyně vyzvala žalovanou dne 11.5.2022 ke kompenzaci nemajetkové újmy. Žalovaná na výzvu reagovala přípisem ze dne 13.5.2022 doručeným žalobkyni dne 16. 5.2022, v němž konstatovala, že žádost přijala a bude projednána v zákonné lhůtě šesti měsíců ode dne doručení žádosti. Následně bylo dne 9.11.2022 doručeno žalobkyni vyjádření v rámci kterého konstatovala žalovaná porušení práva žalobkyně, za což se jí omluvila, avšak odmítla jakékoliv finanční zadostiučinění s tím, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Žalobkyně s tímto závěrem žalované nesouhlasí. Finanční arbitr nevydal v řízení nález v zákonné lhůtě a celková doba řízení tak dosáhla nepřiměřené délky, v důsledku které finanční arbitr udržoval žalobkyni po extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku sponu. Rovněž řízení u obecných soudů, respektive u Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo nepřiměřeně dlouhé, a to zejména s ohledem na skutečnost, že finanční arbitr zjistil skutkový stav věci a na straně soudu tak bylo nutné v podstatě pouze právní posouzení věci, přičemž ani jeden z účastníků sporu nepřispěl k průtahům v řízení, které byly výhradně na straně soudu. Řízení, které žalobkyně před finančním arbitrem zahájila, se týkalo smlouvy investičního životního pojištění, kterou žalobkyně uzavřela s institucí s cílem vytvořit si finanční rezervu do budoucna. Žalobkyně se na finančního arbitra obrátila v obtížné životní situaci, kdy měla důvodné podezření o neplatnosti svých smluv životního pojištění a obávala se, že by o investované peníze mohla přijít. Po celou dobu řízení tak byla žalobkyně i v existenční nejistotě, neboť spor se týkal pro žalobkyni nezanedbatelné výše finančních prostředků (73 616 Kč). Žalobkyni řízeni zatěžovalo, nebot' musela čelit dlouhodobé nečinnosti finančního arbitra, přestože úřad finančního arbitra byl zřízen s cílem, aby šetřil čas a finance spotřebitelům. Právě zákonem garantovaná rychlost a bezplatnost řízení před finančním arbitrem byly hlavní důvody, proč se žalobkyně se sporem obrátila na finančního arbitra, a ne na obecný soud. Finanční arbitr je pro rozhodování sporu z životního pojištění specializovaným orgánem a z pohledu jeho specializace nebyl případ žalobkyně složitým případem, a to i s ohledem na skutečnost, že už před zahájením řízení v případě žalobkyně finanční arbitr evidoval desítky až stovky obdobných sporů, přičemž v desítkách sporů již rozhodl.' V případě žalobkyně přitom nedošlo k žádnému odchýlení z ustálené rozhodovací praxe finančního arbitra. Dále žalobkyně poukazuje na skutečnost, že finanční arbitr své rozhodnutí opřel výlučně o podklady, které obdržel od žalobkyně při podání návrhu na zahájení řízení, popř. o podklady, které obdržel od instituce v rámci jejího vyjádření. S ohledem na výše uvedené rovněž v rámci soudního přezkumu nebylo nutné zjišťovat další skutečnosti ohledně skutkového stavu, nebot' tento byl zjištěn finančním arbitrem a účastníky řízení nebyl rozporován. S ohledem na výše uvedené je nutné i délku soudního přezkumu před soudy obou stupňů v délce 36 měsíců hodnotit jako nepřiměřenou. Žalobkyně výši nemajetkové újmy vyčíslila na částku 52 000 Kč, když vychází ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (za první dva roky z částky poloviční), přičemž tuto zvyšuje o 10 % za porušení zákona finančním arbitrem, který neprodloužil zákonnou lhůtu k vydání nálezu, o 10 % za aktivní činnost žalobkyně, neboť se aktivně bránila nečinnosti finančního arbitra a soudu prvního stupně a o 10 % za neodůvodněné průtahy. 2. Žalovaná k žalobě uvedla, že navrhuje žalobu zamítnout, neboť pro řízení o náhradě za tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. není zásadní formální doba trvání řízení, nýbrž relevantní je pouze doba, po niž účastník řízení toto řízení vnímá jako probíhající