64 C 137/2022 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhal po žalované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., a to ve výši 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Uvedl, že byl účastníkem řízení o kontrole a následného správního řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, Odbor dopravních agend, pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno]. Dne [datum] bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení tohoto řízení. Prvoinstanční správní orgán vydal rozhodnutí dne [datum], kterým uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč, přičemž žalobce toto rozhodnutí napadl svým odvoláním. Odvolací orgán – Ministerstvo dopravy rozhodl o podaném odvolání dne 2. 11. 2021 pod [číslo jednací], které bylo doručeno až dne [datum]. Odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II ÚS 570/20:„ Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy.“. K tomu uvedl, že nepřiměřenou délkou předmětného řízení mu byla zasažena jeho práva a byla mu způsobena újma, přičemž tuto újmu požaduje odškodnit. Zdůraznil, že ustanovení § 71 odst. 3 s.ř. je nutno analogicky vztáhnout i na rozhodování odvolacího orgánu. Postup Magistrátu hl. m. Prahy po zahájení správního řízení naplňuje základní předpoklady pro řádný postup, avšak doba odvolacího řízení je dobou, která zatížila řízení extrémními průtahy. Žalobce uplatnil dne [datum] písemně u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v žalované výši a bylo mu dne [datum] doručeno její stanovisko, kterým bylo konstatováno porušení práva. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobce neuznává, neboť žalobci nemajetková újma vzniknout nemohla. Žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku a po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si musel být s ohledem na charakter svého jednání, které bylo v řízení projednáváno, vědom, že přestupky spáchala že uložení sankce je po právu. Nesporovala, že žalobce předběžně uplatnil nárok dne [datum] a že žalovaná svým vyjádřením ze dne [datum] poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva a omluvou. Poukázala na to, že zákon č. 82/1998 Sb. vyžaduje splnění tří podmínek k tomu, aby bylo možno uznat náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to: a) existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, b) vznik škody či nemajetkové újmy, c) příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Vzhledem k charakteru žalobcem uplatněného nároku je nezbytné posoudit, zda se na předmětné řízení aplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), a lze je tedy posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení. Žalovaná je názoru, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy na případ žalobce aplikuje. Předmětné řízení pak bylo zahájeno dne [datum], kdy byl žalobci doručen příkaz Magistrátu ze dne [datum] a rozhodnutí odvolacího orgánu mu bylo doručeno dne [datum]. Za konec lhůty v případě nepřiměřené délky řízení je dle konstantní judikatury nutné považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). V předmětném případě se tedy jedná o den [datum]. Celková délka řízení byla 3 roky, 9 měsíců a 4 dny, tj. od [datum] do [datum]. Poukázala dále na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], a na skutečnost, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 685/06, ze dne [datum], podle nějž nelze otázku délky řízení a její přiměřenosti vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 425/2005, ze dne 28. 2. 2006). Žalovaná po posouzení případu žalobce z hlediska výše uvedených kritérií uvedla následující. V případě žalobce byla věc řešena jak Magistrátem, tak následně pak Odborem veřejné dopravy. Je tedy zřejmé, že zapojení několika orgánů veřejné moci do řešení předmětného případu ovlivnilo celkovou délku řízení. Procesní aktivita žalobce délku řízení nijak neovlivnila. Ze spisové dokumentace vyplývá, že v průběhu správního řízení nebyly správními orgány dodrženy lhůty stanovené v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro vydání rozhodnutí. Na základě výše uvedených skutečností dospěla sama žalovaná k závěru, že celková délka řízení odpovídající délce 3 roky, 9 měsíců a 4 dny je nepřiměřená. V projednávané věci však poukázala na další skutečnosti, a to že je nutno přihlédnout k tomu, že po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si žalobce musel být vědom, že jednání, pro něž byl stíhán, se dopustil. K tomu odkázala analogicky na rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017. Dále, že dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 31. 8. 2011, je v každém řízení třeba zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Nutno tak zvažovat, že příslušné řízení bylo pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil a že žalobce žádným způsobem„ neurgoval“ orgány veřejné moci, aby jeho záležitost byla vyřízena v co nejkratší době, za celou dobu trvání řízení se žádným způsobem nedotazoval na jeho průběh či výsledek, neuplatnil opatření proti nečinnosti apod. K významu řízení pro poškozeného s ohledem na jeho zájem o řízení žalovaná odkázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, ze dne 19. 5. 2015. V řízení byla činěna prakticky pouze šablonovitá podání ze strany právního zástupce žalobce, která využíval v celé řadě skutkově totožných případů. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 559/2017, ze dne 27. 6. 2018. V případě žalobce však o nejistotě ohledně výsledku řízení v otázce viny hovořit nelze. Žalobce se protiprávního jednání dopustil. Pokud se žalobce v řízení bránil tím, že exekutorský zápis pořízený o průběhu přepravy je nezákonný a nepřípustný důkaz, neboť zasahuje do práva na respektování soukromého života řidiče, jednalo se o obranu zcela lichou, neboť projevy řidiče nebyly audiovizuálně zaznamenány (nejednalo se o zvukový či obrazový záznam, ale o slovní zachycení určitého děje) a závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 60/2009-119, ze dne 5. 11. 2009, tak na věc žalobce nedopadaly. Naopak v oblasti přeprav zprostředkovávaných aplikací Uber, shledal takový postup za souladný se zákonem Městský soud v Praze např. v rozsudcích č. j. 10 A 121/2017 – 39, ze dne 14. 11. 2019 nebo č. j. 5 A 84/2017 – 62, ze dne 24. 7. 2020. Z pohledu výše uložené sankce mělo řízení pro žalobce rovněž nulový význam proto, že lze důvodně předpokládat, že uloženou sankci nehradil žalobce ze svých prostředků, nýbrž z prostředků poskytnutých [právnická osoba] B. V. v rámci podpory přislíbené dopravcům a řidičům v rámci jejich náboru a zajištění co nejširšího užívání aplikace Uber a s tím co nejvyšších příjmů z jejího užívání plynoucích. Žalovaná předložila soudu k důkazu výběr položek bankovních výpisů obsahující přehled plateb sankcí uložených jednotlivým přestupcům, užívajících při dopravě aplikaci Uber v jednotlivých přestupkových řízeních, které byly zaplaceny Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] z jeho bankovního účtu u [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and [právnická osoba] [bankovní účet]