10 C 80/2021-160 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení pohledávek z titulu smlouvy o úvěru z 18. 4. 2018, která byla uzavřena mezi původním věřitelem společností [právnická osoba] a žalovanou. Žalovaná, na základě smlouvy o úvěru, čerpala úvěr ve výši 50 000 Kč, který se zavázala splatit v pravidelných splátkách. Banka poskytla úvěr 18. 4. 2018, žalovaná však neplnila své platební povinnosti, a proto banka úvěr zesplatnila k 12. 12. 2018. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek 18. 2. 2020. Žalobce se žalobou domáhá jistiny úvěru ve výši 48 901,41 Kč, dále smluvního úroku z dlužné jistiny za období od 18. 4. 2018 do 12. 12. 2018 ve výši 2 581,09 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období 18. 4. 2018 až 12. 12. 2018 ve výši 4 681,87 Kč, dále smluvního úroku ve výši 13,1% ročně z částky jistiny od 26. 2. 2020 do zaplacení a dále zákonného úroku z prodlení z částky jistiny, tj. z 48 901,41 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi původním věřitelem společností [právnická osoba] a žalovanou [celé jméno žalované] byla uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet tzv. [anonymizováno] půjčka, a to dne 18. 4. 2018 (zjištěno ze smlouvy o úvěru z 18. 4. 2018). Původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, a to dne 18. 4. 2018 (zjištěno z platební historie [právnická osoba] a z výpisu z účtu žalované vedených u [právnická osoba] za období let 2018, 2019 a 2020, zejména pak z výpisu z úvěrového účtu č. 2018 z 11. 5. 2018). Původní věřitel [právnická osoba] zesplatnil úvěr ve vztahu k žalované přípisem z 13. 12. 2018, který byl odeslán žalované téhož dne, a soud z tohoto dále zjistil, že nesplacená výše jistiny činí částku 48 901,41 Kč a že žalovaná byla vyzvána k její úhradě nejpozději do 27. 12. 2018 (zjištěno z oznámení o prohlášení úvěru za splatný z 13. 12. 2018 a z podacího archu o odeslání této písemnosti). Soud dále zjistil, že právním zástupcem žalobce byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána k úhradě předmětného dluhu (zjištěno z výzvy k úhradě dluhu z 31. 3. 2020 a z dokladu o odeslání z 6. 4. 2020). Soud dále zjistil, že pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na žalobce dne 18. 2. 2020, o čemž byla žalovaná informována přípisem z 28. 2. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek z 18. 2. 2020 a přílohy 1 konkr. strany 9 této přílohy, a dále z oznámení o postoupení pohledávky z 28. 2. 2020). V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované, ani prostřednictvím veřejných databází, ani prostřednictvím jiných informací či součinnosti se žalovanou. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná finanční prostředky žalobci nebo původnímu věřiteli vrátila. 4. Soud ve věci nehodnotil všeobecné produktové podmínky původního věřitele, ani základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru původního věřitele, ani sazebník poplatků původního věřitele, když dospěl, viz níže, k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. 5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 8. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 9. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. 10. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. 11. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posou