10 C 94/2021-52 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady 18 600 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvádí, že nabyl žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 3. 12. 2020 uzavřenou mezi společností [právnická osoba], jakožto původním věřitelem a poskytovatelem úvěru, a žalobcem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému 15. 6. 2018 úvěr ve výši 15 000 Kč. Předmětem žaloby je pak nesplacená jistina ve výši 15 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč. Úvěr byl uzavřen prostřednictvím webové stránky [anonymizováno] [webová adresa], tento byl prokazatelně poskytnut a řádně byl sjednán poplatek za jeho poskytnutí. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází a nebyly pochyby o jeho úvěruschopnosti. Žalobce uvádí, že žalovaný ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil podáním ze 7. 5. 2021, dále 19. 10. 2021, a dále na jednání konaném dne 25. 10. 2021. Uváděl, že si nepamatuje, že by úvěr čerpal, a dále uváděl, že mu úvěr ani nemohl být či neměl být poskytnut, neboť figuroval v databázích věřitelů a za této situace není možno úvěry poskytovat. Po provedení listinného dokazování pak žalovaný nepopíral, že pravděpodobně úvěr čerpal, nicméně konkrétní skutečnosti nemohl uvést, neboť se k tomuto ničeho nepamatoval 3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 15. 6. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši dle jednotlivých smluv o úvěru s tím, že součástí smlouvy bylo v čl. 8 ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru (zjištěno z rámcové smlouvy o úvěru [číslo]). Původní věřitel poskytl žalovanému dne 15. 6. 2018 úvěr ve výši 15 000 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu [jméno] [příjmení] [příjmení] z 15. 6. 2018), přičemž má soud za prokázané, že platba byla realizována na účet žalovaného (prokázáno přijetím platby od žalovaného ve výši 1 Kč dne 19. 10. 2016). Žalobce uzavřel se původním věřitelem smlouvu o postoupení pohledávek dne 3. 12. 2020, kterou mimo jiné nabyl pohledávku za žalovaným, vyčíslenou ve výši 4 044 Kč (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky z 3. 12. 2020 a z přílohy číslo 1, strana prvá této přílohy). Žalobce oznámil žalovanému přípisem z 2. 2. 2021 postoupení pohledávky ve výši 4 044 Kč a zároveň jej vyzval k úhradě této částky před podáním žaloby (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky z 2. 2. 2021, výzvy k úhradě před podáním žaloby z 2. 2. 2021 a podacího lístku z 2. 2. 2021). Původní věřitel informoval žalovaného o informacích o spotřebitelském úvěru (zjištěno formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím veřejných databází ani jakýmkoliv jiným způsobem. Z výše uvedeného má soud za zjištěné, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, nicméně soud má za zjištěné, že tento v nesplacené výši trvá co do jistiny pouze ve výši 4 044 Kč, neboť toto se podává jak ze smlouvy o postoupení pohledávek, tak z výzvy k úhradě dluhu před podáním žaloby. 4. Soud zamítl návrh na provedení důkazu dotazem na banku žalovaného, neboť uvěřil tomu, že částka 15 000 Kč byla dne 15. 6. 2018 žalovanému skutečně uhrazena a tento toto ani na jednání nepopíral. 5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 8. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). 9. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy