14 C 177/2020-48 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 192 000 Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzené nemajetkové újmy s odůvodněním, že u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích bylo vedeno řízení pod spisovou značkou 55 Cm 184/2007, jehož byl účastníkem, které bylo zahájeno 20.9.2007 a skončilo 11.2.2020, když řízení trvalo necelých 12 let, 4 měsíce a 22 dnů. 2. V průběhu řízení vzal žalobu částečně zpět co do 128 920 Kč s příslušenstvím, s ohledem na částečné plnění žalované. Řízení bylo v této části zastaveno (výrok I.) a k projednání tak zůstala částka 63 080 Kč. 3. Žalovaná k věci samé uvedla, že nárok žalobce byl uplatněn u ní dne 17.10.2018, když dne 8.3.2021 žalovaná dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci byla přiznána částka 126 933 Kč jako náhrada nemajetkové újmy. 4. Za souhlasu účastníků soud věc projednal v souladu s ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání a provedeným dokazováním, spisem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod spisovou značkou 55 Cm 184/2007, zjistil: 5. Předmětné řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 21. 9. 2007 ze strany [jméno] [příjmení] proti žalovaným, když v pozici druhého žalovaného žalobce vystupoval [titul] [celé jméno žalobce]. Šlo o žalobu o určení výše pohledávky konkursního věřitele vůči úpadci u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice pod sp. zn. 55 Cm 184/2007. Soud dne 24. 9. 2007 vydal usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Soudní poplatek ze strany tamního žalobce byl zaplacen dne 1. 10. 2007. Usnesením ze dne 1. 10. 2007 byli vyzváni žalovaní vyjádření k žalobě. Žalovaný [příjmení] [celé jméno žalobce] se k žalobě vyjádřil dne 24. 10. 2007. Referátem soudce ze dne 1. 11. 2007 byl určen termín jednání na 5. 2. 2008, u něhož byl vyhlášen rozsudek. Následovalo odvolání žalobce došlé soudu 18. 3. 2008, které bylo rozesláno ostatním účastníkům. Usnesením ze dne 19. 3. 2008 soud vyzval odvolatele k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Usnesením ze dne 23. 4. 2008 bylo odvolací řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Dne 15. 5. 2008 byl soudní poplatek zaplacen, a proto usnesením soudu ze dne 16. 5. 2008 bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zrušeno. Spis s odvoláním byl předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 6. 2008 a uvedený soud dne 29. 9. 2008 o odvolání rozhodl tak, že rozsudek byl zčásti zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 16. 10. 2008. Referátem soudce ze dne 12. 11. 2008 bylo nařízeno jednání na den 12. 3. 2009, kdy byl vyhlášen rozsudek (vyznačena právní moc dnem 3.11.2009). Proti uvedenému rozsudku podal odvolání druhý žalovaný (nyní žalobce), a to dne 14. 4. 2009, které odůvodnil dne 20. 4. 2009. Usnesením ze dne 20. 4. 2009 vyzval soud odvolatele k zaplacení soudního poplatku, který byl zaplacen 18. 5. 2009. Spis byl předložen s odvoláním k Vrchnímu soudu v Praze dne 22. 5. 2009. Referátem soudce ze dne 4. 6. 2009 bylo nařízeno odvolací jednání na 24. 9. 2009, u něhož byl vyhlášen rozsudek, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 23. 10. 2009. Dne 4. 1. 2010 bylo podáno dovolání žalovaného 2). Usnesením soudu ze dne 5. 1. 2010 byl dovolatel vyzván k zaplacení soudního poplatku. Ten byl zaplacen 20. 1. 2010 a spis byl předložen Nejvyššímu sudu dne 25.1.2010, který dne 26. 9. 2012 ve věci rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 3. 10. 2012. Po rozeslání rozsudku Nejvyššího soudu stranám sporu byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 8. 11. 2012. Referátem soudce ze dne 24. 10. 2013 bylo nařízeno jednání na den 6. 11. 2013. K uvedenému jednání se nedostavil zástupce žalovaného 2 (nynější žalobce), a proto bylo jednání odročeno za účelem jeho opětovného obeslání na den 11. prosince 2013, kdy bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 30.12.2013. Dne 16.3.2014 bylo nařízeno jednání na 29.4.2014, to však bylo odvoláno z důvodu nepřítomnosti soudce. Nové jednání stanoveno pak bylo odročeno k doplnění tvrzení žalobce na neurčito. Doplnění bylo doručeno dne 31.7.2014. Dne 20.10.2014 nařízeno jednání na 25.11.2014, a to odročeno k vyhlášení rozsudku na 2.12.2014, ten byl vyhlášen (právní moc vyznačena dnem 25.4.2018). Následovalo odvolání žalobce dne 2.1.2015 a spis byl předložen vrchnímu soudu 20.2.2015. Referátem soudce ze dne 13.2.2018 bylo nařízeno odvolací jednání na 1.3.2018. To bylo k žádosti zástupce žalobce odročeno na 16.3.2018, u něhož byl vyhlášen rozsudek (částečně změněn rozsudek soudu I. stupně) s vyznačenou právní mocí dnem 25.4.2018. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 18.4.2018. Následovalo dovolání žalobce 25.6.2018. Spis předložen Nejvyššímu soudu 30.7.2018. Dne 19.12.2019 bylo rozhodnuto o dovolání - zamítnuto – s vyznačenou právní mocí dnem 7.2.2020. Spis vrácen soudu I. stupně 15.1.2020. 6. Skutkovým závěrem soudu je, že v posuzovaném řízení týkajícím se určení výše pohledávky konkursního věřitele vůči úpadci, byl žalobce účastníkem řízení v posici druhého žalovaného, přičemž o tom, že se proti němu řízení vede, se dozvěděl z usnesení soudu ze dne 1. 10. 2007, jímž byl vyzván k vyjádření k žalobě. Probíhalo následně řízení před soudem I. a II. stupně, též před dovolacím soudem (dvakrát), přičemž řízení skončilo 19.12.2019 posledním rozhodnutím dovolacího soudu. Celková délka řízení činila ve vztahu k žalobci od 1.10.2007 do 19.12.2019, tedy 12 let a 2 měsíce. 7. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 8. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). 9. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž