25 C 45/2021-36 — Obvodní soud pro Prahu 2

Žalobce se žalobou došlou soudu dne 7. 9. 2021 domáhal zaplacení částky 105 000 000 Kč s 8,25 % p.a. úrokem z prodlení od 25. 12. 2020 do zaplacení. V žalobě tvrdil, že byla porušena povinnost [název soudu] ve věci č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když nebylo připuštěno dovolání do rozhodnutí. Dovolací soud posuzuje věc po splnění podmínek dovolání. [název soudu] se dopustil nesprávného úředního postupu. Škoda vznikla tím, že subjekt existuje, došlo by k plnění. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že navrhla její zamítnutí. Učinila nespornou skutečnost, že žalobce se dne 20. 1. 2021 obrátil na žalovanou s předběžným projednáním nároku. K projednání žádosti žalobce došlo dne 20. 10. 2021. Žalovaná uzavřela, že v předmětné věci nelze shledat ani existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí, ale ani tvrzeného nesprávného úředního postupu a žádost zamítla. Žalobce podal dne 23. 6. 2020 žalobu k [název soudu]. Soud prvního stupně dne 20. 7. 2020 vydal usnesení o odmítnutí žaloby dle § 43 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 12. 8. 2020 odvolal. O odvolání rozhodl [název soudu] dne 31. 8. 2020 tak, že potvrdil usnesení soudu I. stupně a poučil žalobce, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 21. 9. 2020. Dne [datum] rozhodl Ústavní soud ČR o odmítnutí ústavní stížnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť nebylo zrušeno žádné pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost. Rovněž žalovaná namítá, že nemůže posuzovat správnost skutkových zjištění nebo nesprávnost právního posouzení věci, ani posuzovat předpoklady pro vydání rozhodnutí. Jde totiž o rozhodovací činnost soudu, která přímo vede k vydání rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti soudu nemůže žalovaná žádným způsobem zasahovat, neboť soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, resp. nezávislí soudci, a tuto jejich nestrannost a nezávislost nesmí nikdo (tj. ani [stát. instituce]) ohrožovat. Přezkoumání soudních rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti a souladu se zákonem, je možné pouze na základě podaných řádných nebo mimořádných prostředků, o nichž rozhoduje nadřízený soud. Stran tvrzení o odepření práva žalobci na mimořádný opravný prostředek stran podaného dovolání žalovaná uvádí, že dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Jedná se právě i o pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu I. stupně o odmítnutí odvolání. Protože u těchto rozhodnutí je prostředkem nápravy žaloba pro zmatečnost, slouží ustanovení k zamezení případného zdvojování opravných prostředků. Z výše uvedeného vyplývá, že ani k nesprávnému úřednímu postupu [název soudu] nedošlo, neboť žalobce měl možnost podat případně žalobu pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek. Podání dovolání není dle občanského soudního řádu přípustné. Soud věc projednal a rozhodl dle § 115a o.s.č., když k takovémuto postupu byly splněny podmínky. Ze spisu [název soudu] sp.zn. [spisová značka] má soud prokázáno následující: Žalobce podal dne 23. 6. 2020 žalobu k [název soudu] proti [anonymizováno] – [stát. instituce] o náhradu nemajetkové újmy ve výši 105 000 000 Kč s příslušenstvím. Dne 25. 7. 2020 usnesením soudu vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, neboť nebylo zřejmé, jak žalobce dospěl k požadované výši újmy. Soud prvního stupně dne 20. 7. 2020 vydal usnesení o odmítnutí žaloby dle § 43 odst. 2 o. s. ř pro neodstranění vad žaloby. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 12. 8. 2020 odvolal. O odvolání rozhodl [název soudu] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] tak, že potvrdil usnesení soudu I. stupně a poučil žalobce, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 21. 9. 2020. Dne [datum] rozhodl Ústavní soud ČR pod [rozhodnutí] o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kdy soud musí konstatovat, že nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu pro jeho činnost, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup nutno považovat i jiné vady ve způsobu vedení řízení (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřující k vydání rozhodnutí, který nachází svůj odraz v jeho obsahu, např. typické úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou (srov. Vojtek, T.: odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci – komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007, str. 91;). Uvedené hodnocení nicméně shrnuje toho času již po delší dobu konstantní judikatura soudu v tomto směru. Pro tuto formu odpovědnosti je tedy rozhodující, zda úkony tzv. úředního postupu samy k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Toto ovšem není případ žalobce, kdy bylo vydáno rozhodnutí usnesení [název soudu] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby a poučil žalobce, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V daném případě nelze tedy tvrdit, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu vzhledem k výše uvedenému ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Soud však musí dále konstatovat, že v tomto případě nejde ani o nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo, neboť rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem po podání opravného prostředku. Není tedy zde dán prvek odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, když první podmínka odpovědnosti za nemajetkovou újmu není vůbec naplněna. Soud z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl. Na závěr soud konstatuje, že skutečnost, že státní orgány nepřihlížejí k právní argumentaci žalobce, nutně neznamená, že se jedná o nesprávný úřední postup. Navíc musí soud uvést, že dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Jedná se právě i o pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu I. stupně o odmítnutí odvolání. Protože u těchto rozhodnutí je prostředkem nápravy žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o.s.ř. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci měla žalovaná, soud proto rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení, výše nákladů je tvořena paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za provedené úkony (vyjádření k žalobě) ve výši 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.