28 C 185/2020-77 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 5.11.2020 domáhal po žalovaném v záhlaví uvedené částky představující nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle § 148 odst. 1,3 písm. c) trestního zákoníku. Po podání obžaloby k Okresnímu soudu v Chomutově, tento rozsudkem ze dne 17.4.2019, čj. 29 T 38/2013-698 žalobce zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. V dané věci žalobci hrozil trest odnětí svobody v trvání až 8 let nepodmíněně. Předmětné trestní řízení pak trvalo 7 let a 8 měsíců, což svědčí o dlouhodobosti řízení. U žalobce v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k narušení osobnosti, dále k narušení soukromé, rodinné a pracovní sféry života žalobce. Žalobce byl udržován ve strachu z případného odsouzení a výkonu trestu odnětí svobody, a to v době, kdy měl založit rodinu, což neučinil, právě s ohledem na hrozbu vysokého trestu. Také v té době nepočal potomka, což si ponese s nelibostí po zbývající dobu svého života. 2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně dne 30.3.2020 uplatnil nárok na nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 38/2013. Dále žalovaný nečinil sporným průběh trestního řízení tak, jak jej ve své žalobě popsal žalobce, tedy, že proti němu bylo dne 7.2.2012 usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Žalobce pak byl dne 17.4.2019 rozsudkem Okresního soudu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Právní moci nabylo toto rozhodnutí dne 24.9.2019, poté, co bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Žalovaný po projednání žádosti žalobce dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 24.9.2019 a téhož dne počala běžet žalobci šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 odškodňovacího zákona, jejíž běh skončil dne 24.3.2020. Podání, kterým žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalovaného byl žalovanému doručen až dne 30.3.2020, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. 3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně dne 30.3.2020 obrátil na žalovaného, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 38/2013. Žalovaný konstatoval, že v řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak nároku žalobce nevyhověl s odkazem na promlčení nároku. Dále nebylo mezi účastníky řízení sporné, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno na základě usnesení Policie ČR ze dne 7.2.2012, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1,2 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 24.2.2012 stížnost, která byla Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově zamítnuta. Následně byla podána k Okresnímu soudu v Chomutově obžaloba, kdy došlo k změně právní kvalifikace na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1,3 písm. c) trestního zákoníku. Rozsudkem ze dne 17.4.2019 Okresní soud v Chomutově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2019 zprostil žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. 4. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení, zabýval se soud z hlediska procesní ekonomie nejprve touto námitkou. Za tímto účelem provedl dokazování usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2019, čj. 7 To 325/2019-735 včetně potvrzení o dodání a doručení do datové schránky ze dne 26.11.2019 a protokolem o veřejném zasedání ze dne 24.9.2019 Tyto listiny byly obsahem spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 29 T 38/2013. Z těchto listinných důkazů vzal soud za prokázané, že při veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 24.9.2019 bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání státního zástupce do rozsudku, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, zamítnuto. Toto usnesení bylo předsedou odvolacího senátu zdůvodněno. Při veřejném zasedání byl přítomen obhájce žalobce v trestním řízení - [titul] [jméno] [příjmení]. Usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení tj. dnem 24.9.2019, přičemž bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 26.11.2019. 5. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. 6. Obecně soud uvádí, že ustanovení § 32 odst. 1 věta prvá zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v niž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, zatímco promlčení práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření, má samostatnou úpravu (§ 33). Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 20 odst. 1 věta prvá odškodňovacího zákona), která vycházela z toho, že jediným odpovědným subjektem je stát, ustanovení § 32 odst. 1 věty první odškodňovacího zákona váže počátek běhu promlčecí lhůty kumulativně i na vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá. U nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kde zákon vyžaduje jako podmínku odpovědnosti, aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (§ 8), je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je tato podmínka odpovědnosti splněna, tedy k okamžiku, kdy poškozenému bylo zrušovací rozhodnutí doručeno, případně oznámeno, například vyhlášením. Je tomu tak proto, aby promlčecí lhůta neběžela již před zrušením nezákonného rozhodnutí, tj. v době, kdy poškozený ještě nemůže svůj nárok uplatnit. Odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníku řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutné hledat v příslušných procesních předpisech (srov. např. § 52 o.s.ř. a § 62 odst. 2 ve spojení s § 130 tr. ř. či § 137 tr. ř.), může se tak uplatnit i fikce doručení. Zde již odškodňovací zákon na rozdíl od vědomosti i vzniku škody a odpovědném subjektu, neuplatňuje požadavek, aby bylo rozhodnutí doručeno (oznámeno) přímo poškozenému. Takový požadavek pak může vyplývat právě z příslušného procesního předpisu. Protože § 32 odst. 1 zákona výslovně nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena v § 8 zákona. Promlčecí lhůta tedy může počít běžet nejdříve až dnem následujícím po dni, kdy zrušující rozhodnutí nabylo právní moci. V této souvislosti však nelze pominout, že právní úprava právní moci rozhodnutí se v jednotlivých procesních předpisem liší a i v jednom procesním předpise může být upravena odlišně pro různé typy rozhodnutí a procesní situace. To je třeba mít na mysli zejména v případech, kdy právní moc rozhodnutí může předcházet jeho doručení (oznámení) poškozenému (např. § 139 a § 140 tr. ř.). Pro počátek běhu promlčecí lhůty přitom musí být splněny obě podmínky. Byť § 32 odst. 1 nesvazuje počátek běhu promlčecí lhůty s okamžikem, kdy se poškozený dozví o právní moci zrušujícího rozhodnutí, mohou nastat situace, kdy se poškozený objektivně může dozvědět o právní moci rozhodnutí se značným časovým odstupem (srov. např. § 222 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže by taková okolnost měla poškozenému zabránit ve včasném uplatnění nároku u soudu, bude na soudu, aby v případě vznesené námitky promlčení s ohledem na konkrétní okolnosti případu posoudil její soulad se základními zásadami soukromého práva. I u škody z trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, se uplatní odsun běhu promlčecí subjektivní lhůty, a to k okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo doručeno (oznámeno) rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno, a kdy zároveň takové rozhodnutí nabylo právní moci. Taková situace však nastane jen tehdy, neměl-li poškozený možnost se o vzniku škody dozvědět dříve, než mu bylo doručeno zmíněné rozhodnutí, coby dovršení podmínek, za nichž může nárok uplatnit. Věta druhá § 32 odst. 1 zákona totiž není