45 C 184/2019-50 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 207 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 19 C 17/2011. Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 25.1.2011 domáhala vůči [anonymizována čtyři slova] přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to v souvislosti s nesprávným diagnostickým postupem během poskytování zdravotní péče dědečkovi žalobkyně, panu [jméno] [příjmení], [datum narození], jenž měl za následek jeho úmrtí dne 31.10.2008. Předmětné řízení bylo skončeno až usnesením Ústavního soudu ze dne 28.2.2019, sp.zn. IV. ÚS 3919/18, tedy až po 97 měsících od podání žaloby. Samotná délka řízení, trvajícího déle než 97 měsíců, je dle žalobkyně jistě nepřiměřená. Ve vztahu k významu předmětu sporu pro žalobkyně tento odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Na toto stanovisko žalobkyně odkázala i ve vztahu určení výše přiměřeného zadostiučinění, když současně uvedla, že je na místě zohlednit výrazný ekonomický vývoj, a to zejména za situace, kdy se sám Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovuje ve prospěch zásady přiměřenosti, resp. požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy, a kdy sám Nejvyšší soud výši náhrad za vytrpěné bolesti či za ztížení společenského uplatnění váže na vývoj hrubé měsíční nominální mzdy. V roce 2010 přitom průměrná hrubá měsíční mzda, podle údajů dostupných na webových stránkách Českého statistického úřadu, činila 23 864 Kč, kdežto ke dni podání žaloby již činila 34 105 Kč, což představuje nárůst o zhruba 43%. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dopisem ze dne 2.5.2019, doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 6.5.2019, a to ve výši 250 000 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16.10.2019 vyjádřila názor, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění pouze ve výši 42 500 Kč a tuto částku žalobci poukázala. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 6.5.2019 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 19 C 17/2011. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 16.10.2019 dospěla k závěru, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce a žalobkyni poskytla finanční zadostiučinění ve výši 42 500 Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v předmětné věci probíhalo dle žalované řízení před třemi stupni soudní soustavy a dále ještě před Ústavním soudem ČR v celkové délce 8 let a 1 měsíc. Ve věci samé rozhodoval soud I. st. 1x, odvolací soud 1x, Nejvyšší soud ČR 1x a Ústavní soud 1x, když rozsudek soudu I. st. byl odvolacím soudem v malé části změněn, jinak byl potvrzen, dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost a ústavní stížnost byla odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná. V řízení byl žalovanou shledán průtah před odvolacím soudem v období mezi 28.2.2013 až 7.4.2014, když jinak v řízení zásadně k průtahům nedocházelo, před soudem I. st. probíhaly jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách s cílem věc vyřídit, rovněž termín dodání znaleckého posudku vzhledem k obsahu jeho zadání byl přiměřený, ale celková délka řízení 8 let a 1 měsíc již byla dle žalované objektivně nepřiměřená. Věc byla po stránce skutkové a právní složitá a po stránce procesní do určité míry složitá. Ve věci se jednalo o spor o náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti proti žalované nemocnici, kdy pacient zemřel v důsledku septického stavu po amputaci obou dolních končetin v jiném nemocničním zařízení, když dle žalobců zaměstnanci žalované nemocnice nepostupovali lege artis při ošetření pacienta. Pro posouzení nároků žalobců bylo zapotřebí provést rozsáhlejší dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a cévní chirurgie, přičemž vedle soudem ustanoveného znalce sami účastníci dále jako listinný důkaz předložili celkem 3 znalecké posudky, byly provedeny účastnické výslechy žalobců a dále výslechy svědků - lékařů žalované. Pro posouzení nároku bylo dle žalované nutno nejprve postavit na jisto otázku existence zásahu žalované nemocnice do osobní sféry žalobců spočívajícího v postupu non lege artis, dále posoudit existenci příčinné souvislosti tohoto postupu s následným úmrtím pacienta a rozsah způsobené újmy ve vztahu ke každému z 6 žalobců individuálně. V průběhu řízení bylo dále opakovaně rozhodováno o žádostech žalobců o osvobození od soudních poplatků, kdy bylo třeba opět tyto žádosti posoudit ohledně každého ze žalobců individuálně, přičemž pokud se týkalo zletilých žalobkyň, tyto se ukázaly jako nedůvodné, odvolání těchto žalobkyň proti zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku za dovolání nebylo vyhověno. V počáteční fázi řízení bylo zapotřebí nejprve vyčkat rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení úkonu rodičů - podání žaloby za 3 nezletilé žalobce. Ačkoli byla žaloba podána několik měsíců před uplynutím 3-leté promlčecí doby, žalobci si takové rozhodnutí neobstarali dopředu včas. Stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu podávány nebyly, a to žádným z účastníků. Po zhodnocení všech okolností případu dospěla žalovaná na základě aplikace zákonných kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že požadovaná částka ve výši 250 000 Kč není přiměřená. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 106 250 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla žalovanou snížena s ohledem na složitost věci o 20% a pro řízení před více stupni soudní soustavy o dalších 20%. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, byť se jednalo o spor na ochranu osobnosti z důvodu úmrtí rodinného příslušníka, význam řízení v daném případě nelze dle žalované shledat jako vyšší. Žalovaná se původně vyjádřila k okolnostem úmrtí pacienta, na tomto svém stanovisku již při ústním jednání netrvala. Setrvala však na tom, že zjištěný postup non lege artis na straně žalované nebyl v příčinné souvislosti s následným úmrtím, což se projevilo i v nízkých částkách přiznané náhrady žalobcům v podkladovém řízení, konkrétně první žalobkyně celkem 50 000 Kč, žalobkyně b) a c) 45 000 Kč a zbylí žalobci po 30 000 Kč, když u těchto zbylých žalobců nebyl jejich vztah k osobě zemřelého tak intenzivní jako u prvních žalobkyň, když zbylí tři nezletilí žalobci byli vnuci zemřelého. [jméno] žalobci si byli této skutečnosti patrně vědomi, když se ani nedomáhali náhrady škody na zdraví pro pozůstalé ve smyslu ust. §444 odst. 3 OZ. Ve věci samé bylo pravomocně rozhodnuto ve vyhovující části již dne 19.12.2012 a ve zbylém rozsahu dne 9.7.2015. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. V dané věci na stejné straně sporu vystupovalo celkem 6 příbuzných domáhajících se nároku na náhradu nemajetkové újmy vůči žalované nemocnici ze stejného právního titulu a sdíleli tak společně svou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Vzhledem ke sdílení újmy byla základní částka žalovanou snížena o dalších 20%. Po zhodnocení všech okolností případu (s ohledem na relevantní judikaturu) žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění ve výši 42 500 Kč. 3. Žádostí ze dne 6.5.2019 uplatnila žalobkyně nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u žalované. 4. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti z 23.10.2019 byl návrh žalobkyně na předběžné projednání uvedeného nároku ze 6.5.2019 vypořádán, přičemž žalovaná konstatovala, že žadatelce vyplatí částku 42.500,00 Kč. 5. Usnesením Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3919/18 ze dne 28.2 2019, kterým byla ústavní stížnost stěžovatelů, tedy účastníků řízení a) M.Ch.,rok narození 1977, b) D. L., rok narození 1979, c) J.Z., rok narození 1955, d) M.B., rok narození 1997 a nezletilých e) [celé jméno žalobkyně], rok narození 2001 a f) T.Ch., rok narození 2005, odmítnuta. Ústavní soud v této věci mimo jiné konstatoval, že stěžovatelé podali ústavní stížnost z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy Ústavní soud konstatoval, že v dané věci nelze ani kvazimeritorní posouzení zbylých dvou otázek stěžovatelů, které byly řešeny ústavní stížností, z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání by nemohlo vést k jinému závěru, než odmítnutí dovolání a z tohoto důvodu rozhodl o nepřípustnost