10 C 19/2022-27 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady částky 87 500 Kč se smluvním úrokem ve výši 21,9 % ročně z této částky od 6. 3. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 1. 2021 do zaplacení. Žalobce uvádí, že pohledávku nabyl od [právnická osoba] a. s., která pohledávku nabyla od společnosti [právnická osoba] Pohledávka pak vznikla na základě smlouvy o povoleném debetu, kterou uzavřela [právnická osoba] se žalovaným 22. 12. 2018 a na základě této byl žalovanému původním věřitelem poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 89 000 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy o povoleném debetu neplnil, proto banka zesplatnila úvěr k 14. 12. 2020. Žalovaný částečně plnil na dlužnou částku dvěma platbami ve výši 4 500 Kč a po jejich započtení zbývá k úhradě právě žalovaná částka 87 500 Kč, přičemž na základě sjednané smlouvy o kontokorentním úvěru se žalobce domáhá i sjednaného smluvního úroku a úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný a [právnická osoba] uzavřeli dne 26. 1. 2015 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, z této smlouvy však bylo možno zjistit pouze to, že tato smlouva, obecně upravující poskytování bankovních služeb, byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena. Další konkrétní zjištění soud z tohoto důkazu učinit nemohl. Soud dále zjistil, že [právnická osoba] učinila ve vztahu k žalovanému dne 22. 12. 2018 návrh smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu [číslo], přičemž v tomto návrhu je výslovně uvedeno, že se jedná o smlouvu o úvěru. Soud dále zjistil, že žalovaný s tímto návrhem smlouvy vyslovil souhlas dne 22. 12. 2018 a že banka téhož dne dodatečně potvrdila to, že má tuto smlouvu se žalovaným za uzavřenou. Z výpisu z povoleného debetu a z výpisu z osobního účtu ve vztahu k žalovanému má soud za zjištěné, že k datu 8. 12. 2020 žalovaný od banky čerpal částku 87 500 Kč a tuto původnímu věřiteli nevrátil. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k uhrazení dluhu z 14. 12. 2020 soud zjistil, že [právnická osoba] vyzvala žalovaného tímto dokumentem, který byl odeslán 15. 12. 2020, k úhradě dlužných částek, a to v celkové výši 95 284,82 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 25.1.2021 uzavřené mezi bankou a [právnická osoba] [anonymizováno], a dále ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobcem z 9. 2. 2021 a z příloh těchto smluv soud zjistil, že žalobce nabyl předmětnou pohledávku za žalovaným, když tato byla bankou postoupena [právnická osoba] [anonymizováno] a tato tuto pohledávku následně postoupila právě žalobci. Z vyrozumění o postoupení pohledávek soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení těchto pohledávek informován. Soud dále zjistil, že žalobce vyzval před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky 111 890,52 Kč, a to dne 8. 4. 2021. 4. Ve stručnosti tak lze shrnout, že soud má za zjištěné, že původní věřitel [právnická osoba] poskytl žalovanému úvěr ve výši 87 500 Kč a že jej vyzval k navrácení jistiny poskytnutého úvěru dokumentem nazvaným jako zesplatnění úvěru ze 14. 12.2020, odeslaným 15. 12. 2020. Respektive, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky ještě vyšší, než je žalována. Z provedených důkazů nebylo možno učinit žádný závěr o tom, jak původní věřitel [právnická osoba] ověřoval úvěruschopnost žalovaného. 5. Soud ve věci nehodnotil ceník produktů a služeb [právnická osoba], ani jejich Všeobecné obchodní podmínky, neboť jak uvedeno níže, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Rovněž soud nehodnotil kopii občanského průkazu žalovaného, neboť absentovalo tvrzení, k němuž by tento důkaz měl být hodnocen. Ze stejného důvodu nehodnotil soud ani potvrzení o úhradě úplaty za postoupení pohledávky z 8. 2. 2021. 6. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. 8. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 9. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). 10. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ust