10 C 232/2021-80 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném nároků vyplývajících z dodatku [číslo] k rámcové smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne [datum]. Na základě tohoto dodatku byl schválen žalovanému žalobcem dne [datum] kontokorent a umožněno jeho čerpání až do výše 20 000 Kč. Žalobce uvádí, že žalovaný tento úvěr vyčerpal, avšak nevrátil, a proto jej žalobce zesplatnil k [datum] Úvěruschopnost žalovaného žalobce prověřoval tím, že čerpal informace z interních a externích databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta, a z registru klientských informací, a dále z informací, které předložil sám žalovaný. Žalobce se podanou žalobou domáhá úhrady jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, smluvního úroku z této jistiny ve výši 18,9 % ročně od [datum] do [datum], a ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, dále se domáhá zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny úvěru od [datum] do zaplacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 027,61 Kč, a dále částky 300 Kč jakožto nákladů účelně vynaložených na vymáhání úvěru. 2. Žalovanému byl ustanoven opatrovník a tento se ve věci vyjádřil podáním ze dne [datum]. Opatrovník namítl, že není dostatečně určitě tvrzeno ani prokázáno, jaké byly podmínky sjednaného kontokorentu, jakým způsobem tento byl čerpán, a že žalovaný skutečně své povinnosti neplnil. Dále namítl, že žalobce nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného. 3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne [datum] rámcovou smlouvu o bankovních službách, včetně služeb platebních, což soud zjistil z rámcové smlouvy [číslo]. Z dodatku [číslo] této rámcové smlouvy z [datum] soud zjistil, že žalobce a žalovaný ujednali poskytnutí kontokorentu až do výše 20 000 Kč. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl žalobcem v souvislosti s čerpáním tohoto spotřebitelského úvěru informován o základních podmínkách a právech žalovaného. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období [datum] [rok] až [datum], a dále z přehledu čerpání a splácení kontokorentu soud zjistil, že žalovaný čerpal na sjednaném kontokorentu částku ve výši 20 000 Kč, která k datu [datum] nebyla uhrazena. Z výzvy k zaplacení dluhu z [datum] a dokladu o jejím odeslání soud zjistil, že žalobce žalovaného vyzval k navrácení jistiny poskytnutého úvěru a jejího příslušenství se splatností k [datum] a soud rovněž zjistil, že tato upomínka byla žalované žalobcem skutečně odeslána. Z přehledu nákladů vynaložených bankou na vymáhání dluhu soud zjistil, že žalobce tyto vyúčtoval na základě podmínek sjednaného kontokorentu, tedy na základě smluvních ujednání mezi stranami. Z přehledu žádostí o úvěr soud zjistil, že žalovaný se na žalobce obrátil [datum] se žádostí o půjčku ve výši 150 000 Kč, a dále dvakrát dne [datum] se žádostí o kontokorent ve výši 20 000 Kč. Prvá žádost o půjčku byla stornována žalovaným a prvá žádost o kontokorent byla podána fakticky současně s druhou žádostí, respektive cca 45 vteřin dříve. Toto soud zjistil i z datových údajů o přihlášení žalovaného do mobilní aplikace žalobce. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, pak z dokladů založených žalobcem soud zjistil, že žalobce získal informace o vzdělání žalovaného, jeho rodinném stavu, a informace o předchozích zaměstnáních žalovaného. Z úvěrové zprávy dále soud zjistil, že žalobce k [datum] prověřil žalovaného v tom směru, že tento nemá zaneseny v tomto registru žádné úvěry. 4. Soud ve věci nehodnotil obchodní podmínky žalobce ani ceníky žalobce ani podmínky pro používání kontokorentu, neboť jak uvedeno níže, soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy hodnocení těchto dokumentů by bylo zbytečným. 5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 8. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). 9. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvuj