12 C 160/2020-250 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou ze dne 29. 9. 2020 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 9 625 000 Kč coby náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, a sice nezákonným rozhodnutím [název soudu] (dále jen„ KS“). Žalobkyně uvedla, že jí vznikla škoda rozhodnutím KS ze dne 1. 7. 1999, č.j. [číslo jednací], o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka [jméno] [jméno], podnikajícího pod názvem [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova], [IČO]. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně – [právnická osoba] – přihlásila jako věřitel do zmíněného konkurzního řízení pohledávky v celkové výši 162 707 904,98 Kč s právem odděleného uspokojení za zpeněžení mimo jiné několika nemovitostí. Pohledávka byla v konkurzním řízení zjištěna co do částky 157 068 818,50 Kč včetně práva odděleného uspokojení. Nemovitosti ve vlastnictví úpadce [jméno] byly zahrnuty do konkurzní podstaty a poté zpeněženy. Dříve, než byl výtěžek zpeněžení správcem vydán konkurznímu věřiteli, došlo na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, č.j. 29 Cdo 976/2000-405, ke zrušení konkurzu z důvodu procesních vad při postupu konkurzního soudu (tj. KS). Usnesením KS ze dne 14. 7. 2003, č.j. 48 K 1046/99-1459, byl opětovně prohlášen konkurz na úpadce [jméno]. Konkurzní věřitel přihlásil do nového konkurzního řízení opětovně svou pohledávku, která mezitím narostla do výše cca 220 000 000 Kč s právem odděleného uspokojení ze zpeněžení nemovitostí úpadce. Pohledávka byla zjištěna v plné výši, nicméně právo odděleného uspokojení z prodeje uvedených nemovitostí bylo správcem konkurzní podstaty popřeno s odůvodněním, že uvedené nemovitosti již byly zpeněženy v předchozím konkurzním řízení, čímž zástavní právo konkurzního věřitele k nemovitostem zaniklo. Následně se konkurzní věřitel incidenční žalobou domáhal určení, že nárok na oddělení uspokojení je po právu, avšak KS tuto žalobu zamítl, dané rozhodnutí bylo potvrzeno i Vrchního soudem v Praze a následně Nejvyšším soudem ČR. 2. Žalobkyně dále uvedla, že předmětné pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem byly v průběhu konkursního řízení postoupeny z [obec] [anonymizováno] na [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizováno], jejímž právním nástupem se stala [ulice] [anonymizována dvě slova]. Ta předmětné pohledávky následně postoupila na zdejší žalobkyni, která je tak dosud věřitelem úpadce [jméno]. Žalobkyně uzavřela, že na základě rozhodnutí KS, kterým byl nařízen první konkurz a které bylo následně zrušeno Nejvyšším soudem, došlo ke zpeněžení nemovitostí v prvním konkursu, a tudíž i k zániku zástavního práva věřitele, aniž by mu byl vyplacen výtěžek zpeněžení. Zánik práva na oddělené uspokojení se projevil ve druhém konkurzu, kdy toto právo bylo popřeno. Dále žalobkyně uvedla, že po zrušení prvního konkurzu byly veškeré prostředky získané z prodeje zastavených nemovitostí vybrány úpadcem [příjmení] z účtu konkurzní podstaty a nebyly tedy ani částečně vyplaceny žalobci v druhém konkurzu. Pokud by KS nevydal nezákonné rozhodnutí (dne 1. 7. 1999) nezaniklo by v prvním konkurzu právo odděleného uspokojení věřitele a pohledávky žalobkyně či i jejich právních předchůdců by byly uspokojeny. 3. Žalobkyně rovněž tvrdila, že předmětné nemovitosti byly zpeněženy za částku 13 750 000 Kč. Podle tehdy platného ustanovení § 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen„ ZKV“) se oddělení věřitelé uspokojovali z výtěžku co do 70 %, což v daném případě činí částku 9 625 000 Kč, a to je škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá v nadepsaném řízení. 4. Žalobkyně dále uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované a následně u zdejšího soudu již v minulosti, přičemž řízení o daném nároku bylo vedeno pod sp. zn. 18 C 44/2008. Zdejší soud však žalobu zamítl pro předčasnost s odůvodněním, že škoda může vzniknout až v okamžiku, kdy je ukončeno konkurzní řízení a pohledávka není uhrazena. Podle konečné zprávy správkyně konkurzní podstaty ze dne 22. 5. 2019 připadá v úvahu k rozvrhu částka ve výši 0 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně jako konkurzní věřitel nebude po rozdělení konkurzní podstaty uspokojena. 5. V podání ze dne 15. 2. 2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 20. 2. 2020 uplatnila nárok na náhradu škody jako v žalobě. Žalovaná nárok projednala dne 11. 1. 2021 a uzavřela, že žalobkyně nemá nárok na náhradu škody z důvodu jeho promlčení, neboť již uplynula objektivní promlčecí lhůta. Žalovaná v daném ohledu uvedla, že žalobkyně odvozuje svůj nárok od nezákonného rozhodnutí, tj. usnesení KS ze dne 1. 7. 1999, které nabylo právní moci dne 13. 9. 2002. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila u žalované až dne 20. 2. 2020. Žalovaná dále namítala, že žalobkyně se nedomáhala vyloučení peněžních prostředků (coby výtěžku zpeněžení zástavy) ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce vylučovací žalobou a nevyužila tak všech procesních prostředků, které jí právní řád dává k dispozici, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti a tvrzená škoda jí tak nemohla vzniknout v přímém důsledku se zrušením rozhodnutí KS ze dne 1. 7. 1999. Žalovaná dále namítla, že konečná zpráva v předmětném konkurzním řízení byla schválena usnesením ze dne 18. 2. 2020. Ze schválené konečné zprávy je zřejmé, že v konkurzní podstatě nejsou žádné finanční prostředky k rozdělení mezi věřitele, nicméně po úhradě nákladů spojených se správou a údržbou podstaty a odměnou správců se předpokládalo úplné uspokojení žalobkyně coby odděleného věřitele. Žalobkyni vznikl v konkurzním řízení nárok na výplatu odděleného uspokojení ve výši 5 872 907 Kč, z čehož bylo v průběhu konkurzního řízení vyplaceno 5 500 000 Kč, a zbývá tak vyplatit částka 372 907 Kč. Finanční prostředky na výplatu zmíněné částky sice nebyly v dané výši na účtu konkurzní podstaty, nicméně bylo zjištěno, že poté, co bude vrácena DPH na účet konkurzní podstaty, bude oddělenému věřiteli, tedy zdejší žalobkyni, vyplacena ještě částka ve výši 83 327,26 Kč s tím, že ve zbytku (tj. 289 579,74 Kč) není možné nárok odděleného věřitele uspokojit pro nedostatek finančních prostředků v konkurzní podstatě. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že v žalobě požadovaná výše náhrady škody je zcela neopodstatněná. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. 6. V podání ze dne 1. 3. 2021 žalobkyně namítala, že vznikla-li škoda až po doručení nezákonného rozhodnutí, tak promlčecí lhůta počíná běžet až od okamžiku vzniku škody. V daném případě spočívá škoda v tom, že žalobkyně jako věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky, která byla původně zajištěna zástavním právem. Svého nároku se přitom domáhala již dříve u zdejšího soudu, který však žalobu zamítl pro předčasnost. Škoda vznikla žalobkyni až v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že v rámci konkurzního řízení nebude její pohledávka uspokojena. Takový okamžik nastal až schválením konečné zprávy usnesením ze dne 18. 2. 2020, které nabylo právní moci dne 17. 3. 2020. Teprve poté počala běžet objektivní promlčecí lhůta, a námitka promlčení vznesená žalovanou je tudíž nedůvodná. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná škoda jí vznikla tím, že v prvním konkurzu byly nemovitosti ve vlastnictví dlužníka [jméno] zpeněženy, ale v důsledku nezákonného prohlášení konkurzu nemohl být výtěžek žalobkyni vyplacen. 7. Dne 4. 2. 2022 se konalo jednání, během něhož žalovaná mimo jiné uvedla, že po zpeněžení předmětných nemovitostí bylo povinností konkurzního správce vyplatit získané peníze zajištěnému věřiteli. V tomto případě se tak nestalo, přičemž konkurzní správce naopak umožnil úpadci nakládání s utrženými peněžními prostředky. Tím dle žalované došlo k pochybení na straně konkurzního správce, za což však stát neodpovídá. Nadto žalobkyně se po správci náhrady škody ani nedomáhala. Žalobkyně rovněž uvedla, že byla uspokojena v konkurzu co do částky 5,5 mil. Kč ze zpeněžení nemovitostí, avšak uvedené uspokojení se netýkalo pohledávek ani nemovitostí, které byly zpeněženy v prvním konkurzním řízení). 8. V podání ze dne 5. 3. 2022 žalobkyně uvedla, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody na ni nebyl postoupen smlouvami o postoupení pohledávky, ale škoda vznikla přímo žalobkyni. V důsledku zrušení prvního konkurzu se výtěžek zpeněžení nemovitosti dostal do dispozice úpadce a k vyplacení odděleného uspokojení věřitele tak nedošlo. Jelikož se výtěžek zpeněžení nenacházel v konkurzní podstatě úpadce, věřitel nemohl podat ani vylučovací žalobu na vyloučení výtěžku z konkurzní podstaty. Věřitel měl nadále pohledávku za úpadcem, která byla přihlášena do konkurzu, avšak již bez práva na oddělené uspokojení, resp. pohledávka nebyla zajištěna zástavním právem. Jestliže by nedošlo k nezákonnému prohlášení prvního konkurzu, tak by v konkurzním řízení byly zastavené nemovitosti zpeněženy a následně by bylo z výtěžku zpeněžení vyplaceno oddělené uspokojení konkurznímu věřiteli. Protože však bylo usnesení o prohlášení konkurzu nezákonné, byl konkurz ve fázi mezi zpeněžením zastavených nemovitostí a vyplacením odděleného uspokojení zrušen. Tout