12 C 191/2020-112 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 11. 2020 domáhal peněžitého plnění a omluvy jakožto zadostiučinění za to, že žalovaná, resp. stát nedostál své povinnosti zajistit ochranu ústavně zaručených práv žalobce (zejména práva na ochranu soukromého a rodinného života) tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce, a to z důvodu jeho působení jako neuvolněného starosty v obci [anonymizováno] v [územní celek]. Žalobce tak byl veřejným funkcionářem ve smyslu ZStřZ. Zároveň [územní celek] je členem [ulice] místních samospráv ČR, [IČO] (dále jen„ SMS ČR“), které je oprávněným subjektem k hájení práv na samosprávu obcí a jejích představitelů. 2. Žalobce dále uvedl, že setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které podává podle ZStřZ. Stát tím, že oznámení podaná podle zmíněného zákona přímo zveřejňoval a umožnil k nim anonymní přístup komukoli, tedy jakékoli osobě bez její identifikace (tj. plošné zveřejnění), porušuje ústavně zaručené právo na respekt k soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách (osob žalobcovi blízkých, příp. žalobcových věřitelů) s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami. 3. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález ÚS“). Pochybení žalované spatřuje žalobce v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli ke shora uvedeným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou v § 81 odst. 2 a § 90 o.z.. Žalobce při vyplnění posledního průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do 30. 6. 2020 učinil vůči správci registru - Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát (žalovaná) nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jejímu soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování ústavního práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Jelikož žalobcem podaná oznámení byla i po 30. 6. 2020 zveřejněna bez jakéhokoli omezení, adresoval žalobce žalované výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak bezvýsledně. 4. K porušování práv žalobce docházelo setrvale od září 2017 do listopadu 2020. K tomu žalobce uvedl, že pociťoval výrazný negativní dopad zveřejňovaných informací z jeho soukromí. Konkrétně uvedl:„ Osobně se mě to zatím nijak nedotklo, ale to neznamená, že se mě to nedotkne v budoucnu, čehož se také obávám. Nesouhlasím s tím, aby o mně byly zveřejňovány takové informace“. 5. Žalovaná ve svém vyjádření z 3. 6. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 24. 9. 2020 uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč. K projednání nároku žalobce došlo dne 9. 3. 2021, kdy žalovaná konstatovala, že v namítaném postupu nelze shledat nesprávný úřední postup. Žalovaná uvedla, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Žalovaná se při své činnosti správce řídí ZStřZ. Žalované přitom nepřísluší posuzovat soulad zákona s Ústavou ČR a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení ZStřZ byla nálezem Ústavního soudu zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020, a tudíž při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020 (tj. datum vyhlášení nálezu), když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. V daném ohledu žalovaná odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Dle žalované je pak třeba vznik újmy dávat do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy, nikoli s postupem žalované, přičemž legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. 6. Dne 30. 11. 2021 se konalo jednání, během něhož soud zamítl návrh na spojení nadepsaného řízení s jinými u zdejšího soudu vedenými řízeními v obdobné věci. <b>Skutková zjištění:</b> 7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. 8. Ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil a má za prokázané, že žalobce dne 24. 9. 2020 uplatnil svůj nárok u žalované, která však její žádosti nevyhověla (srov. žádost žalobce ze dne 24. 9. 2020, předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2020, stanovisko žalované ze dne 9. 3. 2021). 9. Mezi stranami bylo nesporné (učiněno nesporným při jednání dne 30. 11. 2021), že na základě ZStřZ docházelo ze strany žalované k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobce, jak uvedeno v žalobě, tj. od září 2017 do listopadu 2020, přičemž zmíněná oznámení byla přístupná prostřednictvím sítě Internet. 10. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával soulad ZStřZ, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona [číslo] s ústavním pořádkem. Zmíněným nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle ZStřZ, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, následně zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Uvedené nicméně nesplňuje test proporcionality, neboť není nezbytný k naplnění legitimního cíle zmíněné právní úpravy (srov. nález Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17). 11. Ze žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv komunálních politiků z 28. 7. 2020 soud zjistil, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] coby předseda Sdružení místních samospráv se domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů dle ZStřZ v Centrálním registru oznámení. 12. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 13. Z přípisu předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 11. 2021 soud nezjistil pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, pročež se jím v tomto rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. <b>Právní posouzení věci:</b> 14. Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal odškodnění za postup žalované v souvislosti se zveřejňováním oznámení dle ZStřZ v Centrálním registru oznámení, který byl veřejně přístupný prostřednictvím datové sítě Internet. 15. Dle soudu se však nejedná o obecnou žalobu na ochranu osobnosti, neboť k tvrzenému zásahu do práv nemělo dojít následkem obecného protiprávního jednání, ale v důsledku výkonu veřejné (státní) moci. Soud nemá pochyb o tom, že postup žalované na základě ZStřZ je výkonem veřejnoprávních pravomocí svěřených jí zákonem (v daném případě ZStřZ). Uvedené, tj. původ a způsob provedení tvrzeného zásahu, je přitom rozhodující pro určení aplikovatelného právního předpisu pro posouzení žalobního nároku. 16. Dle soudu je tedy třeba na danou věc aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou