14 C 125/2020-187 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody jako soudní exekutor činný ve věci, v níž byl ustanoven k vymožení povinnosti povinného [jméno] [příjmení], narozeného 21. 7. 1964, a to usnesením Okresního soudu v Náchodě č.j. 22 Nc 6479/2008-3 ze dne 1. 8. 2008, co do pohledávky ve výši 40 752 Kč s příslušenstvím, náklady exekuce a náklady oprávněného. V rámci exekučního řízení žalobce dne 17. 10. 2012 provedl dražbu nemovitých věcí ve vlastnictví povinného, kdy bylo dosaženo nejvyššího podání 460 000 Kč a příkazy k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací] ze dne 22. 11. 2012, který nabyl právní moci 10. 12. 2012 a č.j. [číslo jednací] ze dne 31.1.2013, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2013 žalobce vyčíslil náklady exekuce ve výši 91 996,70 Kč. V mezidobí však bylo dne 10. 5. 2013 zahájeno insolvenční řízení povinného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] a následně dne 12.05.2014 usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č.j. [insolvenční spisová značka] [číslo] byl prohlášen úpadek povinného spojený s prohlášením konkurzu. Usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 26. 6. 2014 žalobce s odkazem na ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu v platném znění, žalobce rozhodl správně o vydání výtěžku exekuce insolvenčnímu správci ve výši 368 003,30 Kč, kdy z celkové vymožené částky 460 000 Kč odečetl náklady exekuce ve výši 91 996,70 Kč. Proti tomuto rozhodnutí však insolvenční správce podal v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 304/2015-271 ze dne 31. 8. 2015 soud změnil usnesení žalobce tak, že jej zavázal vydat výtěžek exekuce v plné výši 460 000 Kč žalované. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16.10.2015, načež žalobce dne 22. 10. 2015 vyplatil žalované výtěžek exekuce v plné výši 460 000 Kč bez odpočtu nákladů exekuce. Proti rozhodnutí odvolacího soudu č.j. 26 Co 304/2015-271 ze dne 31. 8. 2015 podal žalobce dovolání, které však bylo usnesením č.j. 20 Cdo 197/2016-48 ze dne 9. 3. 2016 odmítnuto bez nároku na náhradu nákladů účastníků dovolacího řízení. 2. Proto žalobce dne 30. 5. 2016 podal ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č.j. 20 Cdo 197/2016-48 ze dne 9. 3. 2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 304/2015-271 ze dne 31.08.2015 s tím, že jimi došlo k porušení základnách práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud rozhodl Nálezem [ústavní nález] ze dne 18. 7. 2017 tak, že byla shora uvedenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 LZPS a taktéž povinnost soudce být při rozhodování vázán zákonem podle č.l. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Výrokem II. pak byla obě rozhodnutí zrušena. Nález byl vyhlášen ve Sbírce nálezů a usnesení 1. 8. 2017. Žalobce tak tedy uplatnil náhradu škody jako soudní exekutor, jenž byl činný ve věci, když příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími Nejvyššího soudu č.j. 20 Cdo 197/2016-48 ze dne 9. 3. 2016 a Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 304/2015-271 ze 31. 5. 2015 vznikla žalobci jako poškozenému škoda ve výši 91 996,70 Kč, když tuto částku byl žalobce povinen původně vydat do insolvenčního řízení na základě již zrušených nezákonných rozhodnutí. Uplatnil též opravné prostředky, z nichž mu měla vzniknout škoda (dovolací řízení - náklady) částka 12 293,60 Kč a v řízení u Ústavního soudu 8 228 Kč. Dohromady tak požaduje částku 112 518,30 Kč. 3. Žalovaná se k věci vyjádřila tak, že co se týče nároku na náhradu škody ve výši 91 996,70 představující náklady exekuce, které soudní exekutor vyplatil na základě nezákonného rozhodnutí insolvenčnímu správci, upozornila na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, podle které je každý povinen dbát o svá práva a řádně je hájit. Tuto povinnost nelze svévolně převést na stát a vyžadovat od státu, aby z vlastního podnětu hájil něčí občanskoprávní zájmy. Je věcí pečlivosti nositele práva, aby je včas a náležitě uplatnil, a to i za využití ochrany poskytované státem v soudním řízení. Stejně tak dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4229/2010 je zřejmé, že„ případná odpovědnost státu nemá povahu všeobjímajícího institutu, který by jako jediný reparoval veškeré potenciální škody vzniklé poškozenému subjektu. Zákon o odpovědnosti za škodu je speciální předpis. Tento zákon mj. v ustanovení § 8 odst. 3 in fine vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využil všech procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.“ S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 25 Cdo 720/2007, sp. zn. 25 Cdo 319/2002 či 33 Odo 971/2004) lze dovodit postavení státu coby„ posledního dlužníka“, což znamená, že odpovědnost státu za škodu nastupuje až v případě, je-li vyloučeno, že by závazkový dlužník na svoji pohledávku i jen částečně plnil, čímž teprve vzniká poškozenému škoda. Nárok na náhradu škody v částce 91 996,70 Kč, která byla vyplacena insolvenčnímu správci úpadce [jméno] [příjmení] na podkladě později zrušeného rozhodnutí, může být vůči státu úspěšně uplatněn až tehdy, když poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení získal, a je proto povinen mu jej vydat. S ohledem na uvedené je proto tento nárok uplatněn minimálně předčasně. Žalobce v žalobě tvrdí, že vzhledem k tomu, že insolvence povinného byla ukončena dříve, než vůbec byl vyhlášen zrušovací nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], nemohl docílit toho, aby mu náklady byly insolvenčním správcem vráceny. Neuvádí však, kdy bylo skutečně insolvenční řízení proti původnímu povinnému skončeno a kdy zanikl výkon funkce insolvenčního správce. Žalobce sice uvádí, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové č.j. [insolvenční spisová značka] [číslo] ze dne 31. 3. 2017 byl konkurs dlužníka zrušen pro jeho nemajetnost, ale neuvádí, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. 4. Žalovaná taktéž výslovně popírá tvrzení žalobce, že neměl povinnost přihlásit pohledávku nákladů exekuce do insolvenčního řízení. Žalobce tuto povinnost, resp. právo měl a měl si svou pohledávku přihlásit jako podmíněnou do insolvenčního řízení, neboť po odvolání insolvenčního správce proti rozhodnutí žalobce o vydání výtěžku exekuce usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne 26. 6. 2014 se stala jeho pohledávka spornou. Tím by zabránil zahrnutí své odměny do majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] a vydání rozvrhového usnesení, protože konkursní řízení nemůže být ukončeno, dokud nejsou ukončeny všechny incidenční spory. Pokud tohoto svého práva nevyužil, musí to jít výhradně k jeho tíži právě na základě zásady vigilantibus iura scripta sunt, a nikoli k tíži státu (§ 173 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen„ InsZ“). I kdyby žalobci vznikla škoda v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, pak žalovaná namítá, že žalobce nezakročil k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem (§ 2903 OZ). U nároku na náhradu škody ve výši 12 293,60 Kč představující náhradu nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení žalovaná primárně namítá, že se nejedná o náklady řízení, které byly žalobcem účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, jak vyžaduje ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk. Dovolací řízení totiž ke zrušení nezákonného rozhodnutí nevedlo. Zákon pak vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů (viz Komentář k zákonu č. 82/1998 Sb., Vojtek P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 173). Svou povahou primárně procesní nárok na náhradu nákladů řízení může být„ přetaven“ do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení (v němž tyto náklady vznikly) s primárně procesním vypořádáním takového nároku nepočítá, neumožňuje jej. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu částky ve výši 8 228 Kč představující náhradu nákladů právního zastoupení ve věci podání ústavní stížnosti, pak žalovaná namítá, že náhrada za právní zastoupení při řízení před Ústavním soudem žalobci nepřísluší, neboť se nejedná o škodu ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014). Pokud má žalovaná jakoukoli pochybnost, že na základě nezákonného rozhodnutí žadateli škoda vznikla, nemůže mu odškodnění přiznat, protože žalovaná může mimosoudně vypořádat pouze takové nároky, které jsou zcela doložené a nesporné. Takovou pochybnost žalovaná v daném případě pojala, když dospěla k závěru, že žalobce mohl svým aktivním přístupem vzniku škody zabránit. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 5. Nesporné mezi stranami