14 C 49/2021-92 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala po žalované přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 123/2010, jako soudu prvního stupně. Uvedla k tomu, že dne 3. 12. 2010 bylo zahájeno řízení před Okresním soudem v Hradci Králové doručením žalobního návrhu, kterým se žalobce, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], domáhal uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 20 C 123/2010-83, řízení zastavil. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením, č. j. 21 Co 356/2011-108, ze dne 29. 8. 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud svým usnesením, sp.zn. 22 Cdo 5032/2014, ze dne 17. 12. 2014 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Doposud přitom byly řešeny pouze procesní otázky, nikoliv meritum věci, tj. vlastní uspořádání poměrů mezi žalobcem a žalobkyní, a po téměř 3 letech a 9 měsících byla celá věc stále na samotném začátku. Následně však Okresní soud v Hradci Králové rozhodl dne 22. 5. 2015 o přerušení řízení. Řízení bylo přerušeno až do 4. 7. 2018, tedy více než 3 roky a 1 měsíc. Poté bylo na den 11. 10. 2018 nařízeno jednání a dne 16. 10. 2018 vydáno meritorní rozhodnutí ve věci, a to rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, č.j. 20 C 123/2010-240, ze dne 16. 10. 2018, kterým byla žaloba žalobce zamítnuta. Proti rozhodnutí podali oba účastníci odvolání, přičemž žalobce proti rozhodnutí v celém jeho rozsahu a žalobkyně (jako žalovaná v posuzovaném řízení) toliko proti výroku o nákladech řízení. Odvolacím soudem bylo však jednání ve věci nařízeno až na den 15. 5. 2019, které se však po odročení konalo až dne 29. 5. 2019. Na odročeném jednání bylo soudem i rozhodnuto, přičemž pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 21 Co 57/2019-299, ze dne 29. 5. 2019, bylo žalobkyni doručeno dne 3. 7. 2019. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 29. 8. 2019 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3757/2019-321 ze dne 20. 2. 2020, odmítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu bylo žalobkyni doručeno dne 11. 3. 2020. Nejdříve po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu tak žalobkyni započala plynout subjektivní promlčecí lhůta dle ust. § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. 2. Uvedla dále, že posuzovaný případ nepředstavoval složitou problematiku. Podání účastníků byla činěna v přiměřených lhůtách stanovených soudy. Po zahájení řízení z důvodu procesních chyb na straně Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové musel zakročit až Nejvyšší soud, který první dvě rozhodnutí ve věci zrušil, a po téměř 3 letech a 9 měsících od zahájení řízení byla celá věc stále na samotném začátku. Toto procesní pochybení musí být ve smyslu ust. § 31a zákona o odpovědnosti za škodu posuzováno k tíži orgánů veřejné moci a ve prospěch nároku žalobkyně. Žalobkyně svým chováním nepřispěla k prodlužování doby vedení řízení i tím, že všechna podání činila včas a řádně, pouze využila prostředku k ochraně svých práv prostřednictvím podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně co do nákladů řízení. Většina opravných prostředků byla podána ze strany žalobce, což je však v souladu s judikaturou ESLP, kdy např. ve věci Herbst a ostatní proti České republice, ze dne 12. 4. 2005 (§ 26) soud uvádí, že účastníkovi řízení nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, kterou jsou mu k dispozici pro ochranu práv, např. opravné prostředky, či námitky podjatosti. Soudy však jednotlivé kroky v řízení činily s velkými časovými odstupy, které nebyly nikterak odůvodnitelné, protože jak žalobkyně, tak i žalobce činili jednotlivé úkony ve lhůtách stanovených soudy. Ze zvažovaných kritérií je pro žalobkyni tím nejpodstatnějším kritériem právě význam předmětu řízení pro poškozenou. Žalobkyni po celou dobu, po kterou trvalo předmětné soudní řízení, hrozilo faktické vyvlastnění majetku v jejím vlastnictví ve prospěch žalobce. Tento majetek nemohla užívat a nemohla ho bezpečně zakomponovat do svých budoucích podnikatelských aktivit. Stavba a pozemek, které byly předmětem soudního řízení, se přitom nachází uvnitř podnikatelského areálu žalobkyně. Předmětné soudní řízení se tak dotýkalo celého areálu žalobkyně, který jinak tvoří ucelený a funkční celek podnikatelských aktivit žalobkyně. Stavba a pozemek jsou na strategickém místě umístěném u vjezdu do areálu. Tato skutečnost je zřejmá z leteckého pohledu na areál žalobkyně. Žalobkyně má na uvedené adrese umístěné své sídlo, které představuje centrálu jejích podnikatelských aktivit. Žalobkyně nabízí komplexní služby [anonymizováno 14 slov], ([anonymizováno 6 slov], ([anonymizována čtyři slova], ([anonymizováno 6 slov] [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno], ([anonymizováno 6 slov] [anonymizováno] [anonymizováno]. Žalobkyně dále v budově svého sídla některé prostory dlouhodobě pronajímá třetím subjektům. Jednou z hlavních divizí žalobkyně je tedy provozování [anonymizováno 11 slov] [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] [rok] [anonymizována tři slova]. Žalobkyně v předmětném areálu provozuje [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizována tři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. Žalobkyně proto dlouhodobě chtěla a chce uvedený prostor Pozemku a Stavby využít pro rozvoj svého podnikání a zejména na jeho místě chtěla postavit [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova]. Z důvodu probíhajícího soudního řízení, které je předmětem této žádosti, však byly podnikatelské aktivity žalobkyně zásadním způsobem od roku 2010 až do roku 2020 omezeny. Dokonce bylo po celou dobu řízení ohroženo její vlastnické právo k Pozemku, když žalobkyni hrozilo jeho faktické vyvlastnění ve prospěch žalobce. Nepřiměřené dlouhé řízení tak pro ni znamenalo dlouhodobý stav nejistoty. V této věci pak bylo poslední rozhodnutí ve věci žalobkyni doručeno až dne 11. 3. 2020, tedy až po více než 9 letech a 4 měsících od zahájení řízení. Ze strany soudu je tak třeba poukázat na nezohlednění tohoto stavu a zájmu na rychlejším rozhodování ve věci. Žalobkyně žádá o přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 183 370 Kč ode dne 1. února 2021 do zaplacení, tj. první pracovní den následující po uplynutí šesti měsíců po doručení žádosti žalobkyně ze dne 31. 7. 2020. Žalobkyně vychází z horní hranice rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč, tedy z částky 1 667 Kč za jeden měsíc řízení, zvýšené o 10 % s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyni, jakožto poškozenou, popsaný výše v souladu s ust. § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu. Za přiměřenou výši zadostiučinění za jeden měsíc řízení tedy žalobkyně považuje částku ve výši 1 833,70 Kč s tím, že první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. V souladu s výše uvedeným tak žalobkyně po žalované požaduje zaplacení náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 183 370 Kč. 3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 31. 7. 2020 uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 183 370 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., požadované zadostiučinění tak nebylo žalobci poskytnuto. Odkázala na průběh řízení vedeného pod sp. zn. 20 C 123/2010, které bylo zahájeno dne 3. 12. 2010, v němž žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného a řízení bylo skončeno s vyznačenou právní mocí ke dni 11. 3. 2020. Žalovaná zdůraznila, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsude