17 C 107/2021-47 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 5. 2021 po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích a tím nepřiměřené délce trestního řízení o podnětu k prošetření podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] u Policie ČR, útvaru služby kriminální policie a vyšetřování Brno – venkov (dále jen„ trestní oznámení“). K okolnostem případu žalobce uvedl, že uzavřel smlouvu o sestavení pouťové atrakce [právnická osoba] s [anonymizováno] [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], která se měla vybudovat z návěsu ve vlastnictví žalobce. Žalobce zaplatil této společnosti částku ve výši 162 000 EUR jako kupní cenu za provedení nástavby pouťové atrakce. Zbývající částku ve výši 20 000 EUR měl žalobce doplatit po dokončení díla. Společnost [anonymizována tři slova] pověřila jako subdodavatele dodávek práce [právnická osoba], za kterou jednali [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Uvedená italská společnost ale nebyla schopna zajistit dokončení díla, proto žalobce uzavřel dne 14.1.2012 ústní smlouvu přímo se [právnická osoba], konkrétně s jejími jednateli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], která se zavázala pro žalobce pouťovou atrakci [právnická osoba] sestavit, přičemž žalobce jí měl zaplatit částku 43 906 EUR. Žalobce zaplatil této společnosti částku ve výši 38 100 EUR v dílčích platbách. Poslední platbu ve výši 2 000 EUR zaplatil žalobce k rukám [jméno] [příjmení]. Když se žalobce domáhal předání pouťové atrakce, byli již [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení] nekontaktní. Žalobce se následně dopátral skutečnosti, že se pouťová atrakce nachází v Polsku. Žalobce dále uvedl, že podal prostřednictvím svého právního zástupce dne 22.7.2014 trestní oznámení. Přes vícero urgencí žalobce se více jak tři čtvrtě roku se ve věci nic zásadního nedělo. Dne 16.10.2015 vydalo KŘP Jihomoravského kraje usnesení o zahájení trestního stíhání [jméno] [příjmení] pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Dne 1.2.2016 podalo Okresní státní zastupitelství Brno – venkov na [jméno] [příjmení] obžalobu pro výše uvedený trestný čin. Dne 22.3.2016 bylo žalobci doručeno vyrozumění o konání hlavního líčení dne 26.4.2016 u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 13/2016 Hlavní líčení bylo poté několikrát odročeno, naposledy 16.9.2020, či úplně zrušeno. Právní zástupce žalobce se opakovaně obracel na soud o sdělení o stavu řízení a urgoval další procesní kroky v této věci, naposledy dne 25.5.2020. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15.12.2020, č.j. 12 T 13/2016-898, byl [jméno] [příjmení] uznán vinným ze zločinu zpronevěry podle ust. § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, přičemž současně mu byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve výši 1 378 827 Kč. Uvedený rozsudek Okresního soudu Brno – venkov nabyl právní moci dne 18.12.2020. 2. Žalobce má za to, že v trestním řízení došlo k průtahům, neboť do pravomocného skončení trvalo 5 let a 2 měsíce. Žalobce je přesvědčen, že v jeho věci zcela zjevně došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce po celou dobu trvání řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, dodával potřebné informace a pro účel výslechu se dostavil i na hlavní líčení až ze Španělska. Na ostatní jednání docházel potom zmocněnec žalobce. Žalobce několikrát orgány činné v trestním řízení i sám urgoval a žádal o sdělení dalšího postupu ve věci. Žalobce připustil, že byť byla věc banální po právní stránce věci, bylo nutno k zajištění skutkového stavu provádět úkony cestou mezinárodní justiční spolupráce, které se často vyznačují delší časovou náročností. Po právní stránce se však věc nevyznačovala žádnou složitostí a i přes nutnost složitějšího zjišťování skutkového stavu žalobce neshledává délku řízení přiměřenou. Věc byla dále projednávána pouze na jednom stupni, což je dalším důvodem, proč by k průtahům řízení nemělo docházet. Trestní řízení pro něj bylo významné, neboť v důsledku zpronevěry přišel o veškeré své úspory, které do pouťové atrakce vložil a celá věc mu tak značně komplikovala život. Bez uvedené atrakce dále nemohl provozovat svou výdělečnou činnost, jak zamýšlel. Za přiměřené zadostiučinění žalobce považuje částku ve výši 120 000 Kč, k níž se dobral následujícím způsobem: částka 60 000 Kč jako základní sazba odškodnění za řízení trvající 5 let a 2 měsíce, zvýšená o 100 % z důvodu, že předmětná věc nebyla skutkově ani právně složitá, řízení nebylo komplikováno velkým množstvím důkazního materiálu, nebylo třeba provádět rozsáhlé dokazování (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Žalobce svým chováním k délce řízení nijak nepřičinil. Naopak žalobce v trestním řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, dodával jim potřebné informace a opakovaně je urgoval k dalšímu postupu ve věci. Pro účel výslechu se dokonce dostavil k hlavnímu líčení ze Španělska (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Věc byla projednávána na jednom stupni, z čehož vyplývá i skutečnost, že nebyla nijak složitá (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Věc měla pro žalobce velký význam (požadované zvýšení o 40 % ze základní částky). K předběžnému uplatnění nároku u žalované, žalobce uvedl, že jej uplatnil podáním ze dne 19.10.2020 Stanoviskem ze dne 9.4.2021 sdělila žalovaná žalobci, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku a náhradu mu nepřiznala mu náhradu škody. Z tohoto důvodu žádá žalobce soud, aby mu požadovanou částku přiznal a současně uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení. 3. Žalovaná se bránila tvrzením, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou, přičemž každý případ je nutné posoudit ve světle konkrétních okolností daného případu s tím, že pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Poukázala u na případy řešené Evropským soudem pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), např. rozsudky ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8.12.1983, ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25.3.1999, či ve věci Versini proti Francii ze dne 10.7.2001. K předmětnému řízení žalovaná uvedla, že se vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno širší dokazování včetně výslechu svědků, znaleckého zkoumání a provádění řady listinných důkazů. Vůči osobě obžalovaného bylo v průběhu řízení zahájeno insolvenční řízení a následně zjištěn úpadek obžalovaného. V řízení dále přibrán tlumočník z cizího jazyka. Pro skrývání se obžalovaného vznikla nutnost vydat příkaz k zatčení a následně evropský zatýkací rozkaz, po dobu 4 měsíců bylo vedeno řízení proti uprchlému. Ve věci bylo rozhodováno soudem I. stupně, kdy tento rozhodoval ve věci samé jednou. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Význam řízení pro žalobce byla dle žalované zásadně snížený, mj. s odkazem na usnesení Městského soudu Praze ze dne 16.12.2015, č.j. 11 Co 334/2015-113, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp.zn. II. ÚS 361/96 a další rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. Pl ÚS 4/13, sp.zn. III. ÚS 2444/14, či sp.zn. II. ÚS 2399/14). Poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení, v čemž mu nijak souběžně probíhající trestní řízení nebrání. Ve vztahu k osobě žalobce je třeba se zaměřit pouze na význam adhezního řízení. Smyslem trestního řízení je primárně posouzení trestní odpovědnosti obviněných osob, nikoli projednání nároku na náhradu škody. S tím souvisí i to, že neexistuje žádné základní právo žalobce coby poškozeného na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu s poukazem na rozhodnutí ESLP ze dne 12. 2. 2004 ve věci Perézová proti Francii. Právo poškozeného domáhat se v trestním řízení po obviněném náhrady škody. Žalovaná je názoru, že význam posuzovaného řízení byl natolik nízký, že peněžitá satisfakce není na místě. K významu adhezního řízení pro poškozeného odkázala žalovaná na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Současně však žalovaná setrvala na stanovisku, že v posuzovaném trestním řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně procesního soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Celková délka řízení byla způsobena především složitostí věci a tím, že se obžalovaný skrýval. Žalovaná navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a aby ji byla na nákladech řízení přiznána náhrada hotových výdajů v paušální výši. 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce podáním ze dne 19. 10. 2020 předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která mu stanoviskem ze dne 9. 4. 2021 nevyhověla. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že se žalobce jako poškozený k trestnímu řízení se svým nárokem připojil. 5. Me